neděle 6. července 2014

S02E03: Jen si tak odskočit

No tak ale rychle, ať to mám z krku a můžu se kouknout na film a dát si brambůrky. Před svým odjezdem ze Zélandu, který se nezadržitelně blíží, jsem si vypsal seznam věcí, které chci zařídit. Jednou z nich je dopsat blog, což je ovšem dosti ambiciózní plán, vzhledem k tomu, že jsem se zatím zasekl někde v polovině května. Ale že z boja jen tak neutíkám, zkusím se prokousat co nejblíž současnosti. No dobře, konec května by mohl stačit, abych taky ještě dneska stihl ten filmeček a brambůrky...

Tak kde jsme to... jo už vím, v půlce května na Mount Brownu, kde nám papoušci klovali do střechy. V té době byla naše cesta jižním ostrovem v plném proudu a před námi ještě spousta horských štítů ke zdolání a neprobádaných údolí k prozkoumání. Od té pravé divočiny už nás dělil jenom kousek, protože jsme vstoupili na území tzv. West coastu neboli západního pobřeží jižního ostrova. Jen pro představu, West coast je tvořen hřebenem hor vystupujících přímo z moře, přičemž tento pás kolem pobřeží měří více než 600 km (wow, tahle věta obsahuje 8krát ř!). Stěna hor zachycuje bouře a deště od západu, a tak tu často panuje spíše nehostinné počasí. Pro zapálené zeměpisce uvedu, že roční úhrn srážek je zde v průměru 10-15 násobně vyšší než v České republice. Není divu, že místní podmínky snesou jen ti nejotrlejší domorodci, kterých tu na obrovské ploše žije všeho všudy 30 tisíc. Pokud tedy máte rádi samotu, West coast je tím pravým místem.

Projížděli jsme toto území neprostupných lesů, hor a údolí s vidinou, že kdesi po 250 km narazíme na stezku, která nás vezme k nedaleké chatě. Tam jsme plánovali přečkat noc a pokračovat dále na jih. Po cestě jsme se zastavili u turisticky oblíbených ledovců France Josefa a Foxe, čímž jsme se ovšem dostali do mírného časového skluzu. Na začátek oné stezky jsme se tím pádem dostali až někdy okolo sedmé hodiny večerní, kdy už panovala tma. Ale že z boja neutíkáme, vytáhli jsme čelovky a jiné svítilny a vydali se na noční procházku. Na začátku trasy nás uvítala cedule, která upozorňovala, že cesta může být za deštivého počasí neschůdná a jak jsme záhy zjistili, nelhala. Ono kaluže nevadí, ale když voda po celé šíři cesty sahá po kotníky, tak to trochu zaskočí i nás drsné horaly. Navíc mi přestávala svítit baterka, takže jsem sice věděl, že šlápnu do vody, ale nevěděl jsem jak hluboké. Přiznám se, občas jsem si neodpustil nějaké to hrubší slovo. Po dvou hodinách jsme konečně dorazili do chaty, vylili vodu z bot, zatopili a šli spát. Ráno nás čekala ta samá cesta zpět k autu, ale kupodivu to za světla trvalo o polovinu méně času.

Pokračovali jsme dále na jih, West coast jsme nechali za sebou a vstoupili zpět do vnitrozemí, do národního parku Mt. Aspiring. Předpověď byla konečně o něco příznivější, a tak jsme si řekli, že vyrazíme na nějaký poctivý vícedenní pochod. Na mapě jsem našel ideální místo, které by nás zavedlo vysoko do hor mezi ledovcová jezera, kam noha člověka dlouhý čas nevstoupila (minimálně od konce letní turistické sezóny). Jedinou vadu na kráse představoval úsek, kde bychom museli přebrodit řeku. Tento úsek se nacházel přímo na začátku trasy. Dorazili jsme na místo a čekalo nás rozhodování, jestli zkusit anebo nezkusit přebrodit. A že z boja neutíkáme, raději jsme se na to vykašlali, protože představa brodit se po prsa ledovou vodou nás úplně nelákala.

Sjeli jsme místo toho do Wanaky, horského městečka na břehu stejnojmenného jezera. V turistickém centru jsme zkoumali, kam by se dalo vyrazit a objevili jsme to samé místo, ale tentokráte o několik kilometrů dále, kde přes onu řeku postavili most. Vyhnuli jsme se tím pádem brodění, ale zase nás po dvou dnech čekal výstup do horského sedla Gillespie pass, které bylo podle všeho pokryté sněhem. Raději jsem se tedy místního správce parku zeptal na podmínky tam vysoko nahoře, přičemž správce hnedle začal vysvětlovat, kolik že tam v poslední době napadalo sněhu a celý jeho postoj naznačoval, že kdo by tam přesto chtěl jít, je úplný idiot. Pro jistotu se mě zeptal, jestli máme mačky a cepíny, na což jsem bez váhání odpověděl, že jasně (měli jsme kulový).

Další den jsme tedy vyrazili s batohy nacpanými zásobami jídla na několik dní a nejistou představou, kam že vlastně dojdeme. Po dni chůze jsme dorazili na Young hut, prostornou chatu, kterou jsme měli sami pro sebe. Druhý den z rána jsme zahájili výstup na Gillespie pass, čekalo nás strmé stoupání s bezmála kilometrovým převýšením a to vše s batohy plnými konzerv. Počasí nám ale přálo skvěle. Slunce hřálo do zad, takže jsme každých pár metrů shazovali vrstvu oblečení a obloha byla jak vymetená. Výškové metry postupně přibývaly a tráva se začala schovávat pod ostrůvky sněhu. Po chvíli začalo sněhu přibývat a nakonec jsme se ocitli v souvislé sněhové pokrývce. Naštěstí šel nějaký dobrodinec před pár dny stejnou cestou, a tak jsme následovali jeho stopy. To už se ale blížil konec stoupání a po jeho zdolání se nám otevřel pohled na zasněžené vrcholky hor, kam jen oko dohlédlo. Vytáhli jsme foťáky a předháněli se, kdo vyfotí kýčovitější snímek. Po vzoru alpinistů jsme udělali vrcholové foto a postavili vrcholového sněhuláka.

Když už jsme nahoře zabili celou hodinu, řekli jsme, si, že je čas jít dolů. Šlo jen o to kterou cestou. Kdybychom totiž sešli do druhého údolí, jedinou cestou zpět by byl znovu výstup na Gillespie pass. Ovšem velkou neznámou bylo počasí, neboť absolvovat celý pochod znova a tentokrát v dešti či sněhové vánici se nám nezdálo jako ten pravý způsob trávení dovolené. A tak jsme se otočili a šli stejnou cestou zase dolů. Znovu jsme přespali na Youngově chatě a třetí den vyrazili na zpáteční cestu k autu. Volba jít zpět se ukázala jako více než šťastná, protože se počasí radikálně změnilo k horšímu a oněch 30 kilometrů, které nás k autu čekalo, jsme prošlapali v dešti. Ještě jednu jsme noc přečkali pod stanem, are ráno jsme po dlouhé době zase nabrali směr civilizace. Přesunuli jsme se do Queenstownu, Mekky všech turistů na Zélandu.

Queenstown je v podstatě malé městečko, ale po celý rok sem proudí statisíce turistů z celého světa, aby se kochali z pohodlí hotelu horskou scenérií nebo utratili peníze za různé více či méně adrenalinové atrakce. Na ulicích se to hemží bary, restauracemi a obchody, které cílí na peněženky zahraničních turistů. Ani my jsme se neubránili troše toho rozhazování, ale nepředbíhejme.

Ubytovali jsme se v hostelu, což byla po týdnů bez sprchy vítaná změna a večer strávili příjemným nicneděláním. V podobném duchu probíhal i následující den, kdy jedinou pořádnou činností bylo rozhodnout se, zda skočit nebo neskočit. Kousek od Queenstownu se totiž zrodil bungy jumping a výzvou pro každého backpackera je odvažit se skočit jeden z nejvyšších na světě, Nevis o výšce přes 130 metrů. To je pro představu o 20 metrů více, než kolik měří nejvyšší budova v Česku, brněnská AZ Tower. Debata v našem případě nebyla o tom, jestli se odvážíme nebo ne, ale spíš jestli zaplatíme nebo ne. Za těch 8 sekund volného padu se totiž platily nekřesťanské peníze. Nakonec ale převážil názor, že na podobný voloviny nebude lepšího místa a času, a tak jsme si na druhý den zarezervovali skok. V okamžiku, kdy bylo jasné, že skočíme, se najednou začaly v hlavě rojit myšlenky, jaké to asi bude stát tam nahoře vysoko nad neúprosně tvrdou zemí.

Druhý den jsme se nasnídali ("nebude to moje poslední?!"), vyprali si věci ("není to zbytečný, když to za pár hodin pozvracím?!") a s veselou myslí, šli na autobus, který nás měl zavést až k můstku. Před nástupem jsme ještě podepsali prohlášení, že netrpíme srdečními chorobami, všechny končetiny jsou naše vlastní apod. Potom už jsme se vydali na cestu. Po cestě jsem byl stále celkem uvolněný, lidé okolo vtipkovali a člověk si naplno nepřipouštěl, že za několik desítek minut poletí střemhlav proti dnu rokle.

Když jsme dorazili na místo a ustrojili nás do jištění obepínajicí celé tělo, rostla ve mně nervozita a konečně jsem si začal naplno uvědomovat, že onen bungy jumping asi nebude jen taková pohodová záležitost typu skoku do bazénu. Když nás vezli malou lanovkou na můstek, který visel na ocelových lanech vysoko nad údolím, říkal jsem si už jenom: "no ty vole". Na můstku nás bylo celkově asi sedm připravených na skok. Seřadili nás podle váhy, s tím, že nejtěžší měli jít jako první. I když jsem kluk jak lunt, nějak to padlo na mě. Přešel jsem do druhé části můstku, která mi přišla až nebezpečné otevřená. Na jištění mi začali pripevňovat lano a onen klid z autobusu byl ten tam. Snažil jsem se na tváři zachovat poněkud křečovitý úsměv, neboť vše zaznamenávala kamera. Po chvilce bylo vše připraveno a mě vedli na úzký pruh podlahy, pod kterým nebylo nic než vzduch a kdesi hluboko malý horský potok. V tu chvíli mi srdce bušilo jako o závod a já si říkal, že po mně přece nikdo nemůže chtít, abych dobrovolně skočil. To už se ale ozvalo odpočítávání, a že jsem nechtěl před ostatními vypadat jako bačkora, tak jsem prostě skočil.

A jaké jsou pocity během skoku? Během pár sekund jsem si procvičil svoji zásobu sprostých slov, zaznamenal jsem nejvyšší tep v životě a jediné, na co jsem v té rychlosti dokázal myslet, bylo, kdy už konečně zabere to stupidní lano! Když se pád konečně zastavil a lano mě vymrštilo zpět nahoru, na tváři se mi rozhostil úsměv a s notnou dávkou euforie jsem si oddechl, že jsem to přežil. Poté, co mě znovu vytáhli do kabiny, jsem si už trochu zlomyslně užíval pohled na ostatní, kteří mírně zelení stále čekali na svůj velký skok. Na řadu přišel i Honza, který vše natočil na svoji novou GoPro kameru, a když se bezpečně vrátil nahoru, s klidem mu obsluha sdělila, že byl posledním, kdo skákal na onom laně (taky mu to mohli říct pro tu srandu předem...). Zpátky na pevné zemi jsme si za drahé peníze koupili fotky a videozáznamy, abychom naplnili hlavní účel mise; machrovat před ostatními. Takže se můžete po mém návratu těšit na historky typu: "Jo to byly časy, když jsem na Zélandu lítal na laně nad roklí... a vobčas sem si to dal i bez toho lana" nebo "Ne, já se nebál, já jim ještě říkal, ať to lano povolí, aspoň si dole v tom potoce opláchnu ksicht".

Další den jsme opustili Queenstown bohatší o nové zážitky a chudší o několik stovek dolarů a vydali se zpět do přírody. Přesunuli jsme se do národního parku Fiorland, největšího parku na Novém Zélandu, který je tvořen vysokými masivy hor, rozlehlými jezery a klikatícími se fjordy. Na příští tři dny jsme si naplánovali zdolání Kepler tracku, který je jedním z bájné devítky zélandských Great walků. Čekali jsme, že hory budou ještě vyšší, tráva zelenější a pohledy úchvatnější. Jak se ukázalo, měli jsme krapet přehnaná očekávání. Ne, že by to nebylo pěkný, ale něco extra to rozhodně nebylo. Zjistili jsme, že Great walk neznamená jedinečnou trasu, ale spíše turisticky dostupnou, kde celou cestu tvoří upravený chodníček a přes každou kaluž najdete most. Po cestě člověk potkává borce, co si vyrazili s batůžkem a v keckách a ani mimo sezónu se nevyhnete školním výletům. Už tomu snad jen chyběly jezdící schody a McDonaldy na každém rohu.

Po návratu do civilizace jsme zjistili, že počasí se má na celém západním pobřeží značně zhoršit, a tak jsme sedli do auta a uháněli vstříc novým končinám. Projeli jsme jižní část ostrova, kde hory ustupují rovinám plným nekonečných pastvin, a když jsme zjistili, že tam kromě ovcí a krav nic není, obrátili jsme se zpět na sever. Večer jsme dorazili do centrální části, která je tvořená obrovskou náhorní plošinou, obklopenou horami. Jednou z nich je i Mt. Cook, nejvyšší vrchol Zélandu a právě k němu jsme měli namířeno. Ne, že bychom ho snad chtěli zdolat (chyběly nám přece ty mačky a cepíny), ale měli jsme v plánu dostat se co nejblíže. Pro tyto účely jsme vybrali maličkou chatku pod názvem Ball hut, která se nacházela pár kilometrů od samotné hory. Když jsme si v místním infocentru rezervovali nocleh, zjistili jsme, že jsme jediní, co tu noc plánovali strávit mezi velikány. Pravda, ještě když jsme dopoledne dorazili do oné horské vesničky, hustě pršelo, ale s postupem dne se obloha vyjasnila a po cestě k chatě se nám otevřela jedinečná scenérie zasněžených vrcholků. Samotná chatka, všehovšudy se třemi postelemi, se nacházela na úpatí jedné z hor několik desítek metrů od obrovského ledovce. Atmosféru ještě umocnilo to, že nám půlhodiny po příchodu do chaty zavolali na vysílačku správci národního parku, aby se ujistili, zda jsme v pořádku dorazili a přečetli aktuální předpověď. Ráno nás probudilo známé škrábání na střeše, kde se rozhodli pochodovat keové, horští papoušci. Jak víte z minula, jsou to pěkně zvědavé potvory, a tak, když jsme si je šli vyfotit, se rovnou slétlo celé hejno. Honzovi klovali do stativu, mně se jeden prevít snažil ohlodávat nohu, a když jsme pro ně přestali být zajímaví, letěli zase jinam. Počasí nám přálo, a proto jsme vyrazili na krátkou výpravu k úpatí Mt. Cooku. Samotný vrchol hory halily mraky, ale přesto jsme dali jednu, dvě, nebo spíš dvacet vrcholových fotek a šli zpět.

Mt. Cook i náhorní plošinu jsme nechali za sebou a vydali se na poslední část cesty. Pomalu jsme směřovali do Christchurche, největšího města jižního ostrova. Tam jsme si plánovali sehnat práci a odtud jsem měl také za měsíc a půl odletět. Že se nám ale nechtělo do města dorazit v pátek, řekli jsme si, že si ještě cestování o pár dní prodloužíme a prozkoumáme nedaleké kopce v oblasti Mount Somers. Nebo jsem si alespoň myslel, že to budou jen kopce, než jsme se zase škrábali do táhlého a strmého stoupání. Přespali jsme opět v jedné z backcountry hut a po ránu, když jsme si balili věci, nás zastihla nečekaná návštěva.

Do chaty nakráčel vitální kmet, jehož plnovous mu mohl závidět i Krakonoš, a hnedle se s námi dal do řeči. Ukázalo se, že onen stařec je jakýmsi patronem všech novozélandských hor, který za více než 40 let navštívil snad všech tisíc horských chat. Jen tak mezi řečí se zadíval na obálku turistického časopisu, který se povaloval na stole, a prohlásil: "Hele, tady je článek o mně!" Poté už se rozloučil a rychlým krokem odešel svou cestou. My jsme po tomto nevšedním setkání také vyrazili a po pár hodinách došli k další chatě. Hned, po vstupu jsme zjistili, že rozhodně nebudeme sami. Vevnitř bylo plno místních turistů, ale nakonec se nám podařilo vybojovat místo u stolu a našli jsme i dvě volné postele. Samotná noc nebyla úplně klidná, neboť hned, co jsme zalehli na matrace, začal mladý pár hned vedle nás hlasitě chrápat. Obvykle pro tyto případy používám špunty do uší, ale tentokrát ani mé běžné špunty nemohli naplno vytěsnit onen hlasitý duet, který se mohl směle rovnat zvuku motorové pily nebo cirkulárky. Ráno jsem se dvojici tvrdě pomstil, když jsem je nepozdravil a vrhal jsem na ně nevrlé pohledy.

Sbalili jsme se a čekal nás poslední den chůze. Ten se ukázal býti více než výživným, neboť do nás neustále narážel vítr překračující 100 kilometrů v hodině. Člověk si sice mohl v hlavě krásně rozvrhnout krok, ale ten stejně nakonec skončil někde v křoví či v potoce. V druhé části trasy navíc začalo sněžit, což chůzi taky úplně nezpříjemnilo. Když se při sestupu sníh přeměnil na hustý déšť, znovu jsem oprášil svoji krabičku nadávek a sprostých výrazů. To už jsme se naštěstí blížili k autu, na které jsem se těšil jako nikdy dříve. Nakonec nás přece jen cesta zavedla ke svému cíli a my vyrazili do Christchurche, kde nás čekala práce a mě poslední část pobytu na Zélandu.

Žádné komentáře:

Okomentovat