středa 11. června 2014

S02E02: Good Times

Ideální způsob, jak trávit dovolenou.
Těžký to osud. Člověk disponuje po osmi měsících neomezeným internetem a dostatkem času a mohl by tak plodně trávit čas čtením zpráv o tom, jak vědci zjistili, proč koaly objímají stromy nebo že v Británii žije 15 tisíc upírů, popřípadě by se mohl duševně obohacovat sledováním youtube a nových řad nesčetných seriálů. Ale nakonec zůstane ochuzen o tyto hodnotné aktivity, neboť si kdysi řekl, že by nebylo od věci psát cestovatelský blog. No dobře, uznávám, nešel jsem hned poté, co jsem se znovu připojil na internet, dopisovat veselé historky z cest. Nejdříve jsem zabil trošku času na internetu. Ale jenom trošku, však to znáte, jen asi tak tři týdny. Nezbývá, než zase udělat něco užitečného, a dvě hodiny klikat do monitoru tabletu. Tak tedy směle do toho.


Minulé příspěvky byly plné nepěkných slov jako práce, vstávání, dřina či jablka, a tudíž je na čase obrátit list a věnovat se příjemnějším věcem typu cestování, pohoda, nošení těžkého batohu do hrozného krpálu apod. Tyto tři termíny celkem výstižně vyjádřily, co že jsme s Honzou dělali celý květen, ale že se toho událo mnohem více, vemu to trochu detailněji.

Naposledy jsem psal o tom, jak jsme na přelomu dubna a května sbírali poslední jabka v Motuece, menším městě na severu jižního ostrova. Samotná Motueka je turisticky hodnotná asi jako Karviná, ale na druhou stranu je obklopená dvěma národními parky a dalšími rezervacemi, a tak jsme si s Honzou řekli, že když už tam jednou pracujem, mohli bychom poznat i okolí. Ještě bych se rád zastavil u pojmu poznávat. Někteří kamarádi poznávají Zéland výhradně ze sedadla auta, což má své výhody i nevýhody, v našem případě ovšem poznávat znamená zabalit si těžký batoh a vyrazit na nejvyšší kopec široko daleko. A protože jsme měli v plánu strávit celý květen "poznáváním" jižního ostrova, bylo radno míti dobré boty.

Na Zéland jsem cestoval na lehko a pokud nepočítám hadrové papuče z letadla, vlastnil jsem při příjezdu dva páry bot; nízké trekové a sandály. Během prvního půlroku jsem všechny cesty i práci absolvoval v těch trekových a nutno podotknout, že dostaly zabrat. Na začátku sice byly nepromokavé, ale po určité době získaly díky několika dírám spíše na prodyšnosti. Bylo jasné, že na vícedenní túry potřebuji pořádné pohorky. Naštěstí mi rodiče po Honzovi poslali moje pohorky, které byly skoro netknuté. Naneštěstí jsem hned po nazutí zjistil, proč byly skoro netknuté, neboť velikost 45 (ač pro normálního smrtelníka představuje spíše ploutev) mi je zkrátka malá. Nezbývalo než vyrazit do outdoorových obchodů a rozloučit se s několika stovkami (dolarů) za nové boty. Po delším hledání jsem jedny pěkné a padnoucí objevil (pro úplnost to byly 48ky), a tudíž jsme mohli vyrazit do hor.

Prvním cílem byl Mt. Richmond Forest Park, který byl výškovým profilem spíše tréninkem na budoucí velkolepé výstupy. Noc jsme přečkali v jedné z mnoha backcountry hut, což jsou jednoduché chaty s matracemi a kamny na dříví sloužící turistům a lovcům. Počet těchto chat na Zélandu dosahuje více než devíti stovek a spravuje je vládní Department of Conservation. K jejich využití byste s sebou měli mít lístek, který jsme samozřejmě s Honzou většinou měli, ale občas se nám úplnou náhodou stalo, že jsme ho zapomněli použít. V následujících týdnech jsme strávili v těchto chatách dosti nocí, protože byly nejen pohodlnější než stan, ale po jejich vytopení i mnohem teplejší. Květen tady totiž narozdíl od Čech předznamenává zimu a teploty během noci často klesají pod nulu. To jsme si ostatně odzkoušeli během našeho následného výletu do Mt. Aspiring National Parku, ležícího na západ od Motueky. Po dni chůze v ledovém větru jsme měli v plánu noc strávit v menší chatce jen pro tři nocležníky, ale po příchodu jsme zjistili, že stejný záměr měla i pětičlenná rodina. Nezbývalo než přespat v nedalekém bivaku, což byl v realitě skalní převis. Tu noc jsem měl na sobě všechno své oblečení. Dokonce jsme měli s Honzou skvělý nápad přikrýt se pláštěnkami. Ráno jsme pochopili, že příště by bylo lepší přeci jenom pláštěnky při spánku vynechat. Natrénováno jsme tedy měli, a když bylo i v druhém sadu hotovo, mohli jsme se směle vydat na jih za dobrodružstvím!

Opustili jsme Motueku a vyrazili vstříc dalšímu národnímu parku pod názvem Nelson Lakes. První den jsme strávili výstupem na novou a prostornou Angelus hut. Ukazatel tvrdil, že nám cesta zabere šest hodin chůze, ale že jsme borci, tak jsme to dali pod čtyři hodiny, o čemž jsme se podělili s ostatními návštěvníky chaty, u nichž jsme si tak naší fyzičkou a skromností získali upřímný obdiv. Druhý den jsme přespali v malé chatě s příznačným názvem "Hopeless hut", která nakonec až na absenci suchého dřeva nebyla tak beznadějná. Další den už jsme se vydali na cestu zpět k autu hnáni nepříznivou předpovědí. Naštěstí se ten den ještě obešel bez deště, ale hned poté, co jsme odjeli z Nelson Lakes National Park přišel vytrvalý déšť, který neměl v nejbližších dnech ustat. Uchýlili jsme se tedy zpět do civilizace a jednu noc strávili v hostelu v Greymouthu na západním pobřeží.

Předpověď na další dny se stále nelepšila, a proto jsme přišli s nápadem přečkat nejhorší počasí v nějaké backcountry hut, která by byla nedaleko cesty. Pěkně bychom si do ní donesli spoustu jídla a jednu deskovku a v teple pozorovali přívaly deště a větru. Jediný háček byl v tom, že tyto chatky většinou nestojí hned vedle silnice, ale po delším hledání jsme objevili na mapě jednu, která celkem splňovala naše parametry. Ještě jsme vyrazili doplnit zásoby, ale už po cestě do obchodu jsem slyšel divné zvuky vycházející z mého auta. Na parkovišti jsem se podíval na spodek auta a v tom okamžiku jsem zbledl. Ze spodku odkapávala toxicky zelená kapalina a na zemi se začala tvořit menší kaluž. Hned jsme zavolali do místního servisu a neprodleně se tam ubrali. Auto jsem dal do rukou mechanikovi a odevzdaně čekal na ortel. V hlavě jsem přemýšlel, jestli to bude za 500 nebo třeba 1000 dolarů a kolik dní budem muset zůstat v Greymouthu, než to opraví. Měli jsem kliku. Byl to jen jeden blbý povolený šroubek u těsnění a celá oprava stála 20 dolarů.

Zanechali jsme Greymouth za námi a přesunuli se na parkoviště, u něhož začínala cesta k chatě. Patálií s autem jsme ztratili trochu času a tak jsme do batohů naházeli co nejvíc jídla a jiné nezbytnosti a vyrazili. Celá trasa k chatě měřila necelé čtyři kilometry, problém byl ovšem ten výškový kilometr, který jsme měli po cestě zdolat. Ty čtyři kilometry vedly skoro kolmo nahoru a samotná stezka se po vydatných deštích změnila v bažinu. Během cesty nahoru jsem si neustále opakoval známé motto "zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzívní" a pravda přibližně od poloviny výstupu to bylo ještě intenzivnější, neboť padla tma. Po dvou a půl hodinách šplhání v blátě a bloudění jsme dorazili do Brown Hut, našeho útočiště na další dvě noci.

Jednalo se o těžko přístupnou chatu a za tohoto špatného počasí jsme tedy rozhodně neočekávali jakoukoliv společnost. O to větší překvapení bylo, když se v chatě svítilo, byla příjemně vyhřátá a hned po vstupu jsme ucítili nezaměnitelné aroma trávy ( trávy). Stejný záměr schovat se před deštěm měl totiž ještě Freddie, anglický backpacker, který nám hnedle přátelsky nabídl čaj. Freddie byl opravdový pohodář. Jeho heslem bylo hlavně mít dostatek jídla a přežijete jakýkoliv nezmar. Tráva mu občas trochu zastřela paměť, takže jsme některé historky museli párkrát zopakovat, ale nikdy ho neopustila dobrá nalada a každou chvíli prohodil "good times, good times..."

Samotná chatka byla maličká, ale utulná a po celou dobu byla jemně zahalená do dýmu kamínek "little cracker". Pobyt v ní byl krásně zabitým časem a klidně bych tam vysoko v horách nicneděláním strávil další týden. Navíc jsme měli další neobvyklou společnost. Po ránu se přímo na střeše uhnízdila skupina keů, zélandských horských papoušků. V Čechách se člověku často nestane, že by ze vzdálenosti pár metrů pozoroval papoušky, jak oklovávají olověnou střechu chatky. 

Rozloučili jsme se s Freddiem i s papouchy a po sestupu k autu jsme zase nabrali směr jih. Tady bych si dovolil ukončit první část zápisků z našeho cestování, protože mám hlad a dneska jsou k večeři tortilly s mletým hovězím masem, což, jak každý jistě uzná, je dostatečný argument k tomu přerušit článek. Jde se jíst! 

Žádné komentáře:

Okomentovat