úterý 20. května 2014

S02E01: O jabkách a zase jenom jabkách
Někteří plakali nad koncem sezóny


Květen. Měsíc pomalu končícího podzimu, kdy teplé noci jsou stejně vzácné jako hubené Maorky a kdy setkání se sněhem jsou častější než by bylo záhodno. Než ale popíši zážitky z našich podzimních cest po jižním ostrově, vrátím se do slunných dnů sbírání jablek. Do času, kdy jsem si vesele skákal po žebříku s 20 kily jablek na břiše a každý den jimi naplnil menší dodávku. O tom, jak skvělá, lehká a zábavná práce to je, jsem psal svému kamarádovi Honzovi Mikulcovi, až ho to zlákalo natolik, že si sbalil ranec s buchtami a vyrazil na druhý konec světa sbírat se mnou. No dobře, tak to úplně nebylo. Pravda je taková, že celá naše společná operace Nový Zéland byla dlouho dopředu plánována a Honzův velkolepý příjezd byl jen posledním krokem k jejímu úspěšnému zakončení. Už o prázdninách 2012 jsme chodili po Krkonoších a říkali si, jestli by nebylo lepší po škole kašlat na pořádnou práci a vyrazit na zkušenou do světa. A že oba hltáme knížky a filmy ze světa Pána prstenů, nebylo lepší volby než Nový Zéland. Ne snad, že bychom hned v roce 2012 začali plánovat, k tomu jsme měli ještě oba daleko. Nejdřív jsme museli dořešit pár maličkosti typu dodělání vejšky. No ale nakonec to všechno nějak klaplo a 17.3. jsem Honzu vyzvedl v Hastingsu na zastávce. 

V té době byla sezóna sbírání jablek v plném proudu a Honza nikterak nelenil a hnedle se připojil k nám ostříleným a větry ošlehaným sběračům. Už třetí den svého pobytu měl bágl na sbírání na břiše a před sebou devět hodin práce. Na začátku byl stejně jako všichni nováčci trošku pomalejší, ale že jsme pracovali společně, mohl se přiučit pár dobrých triků. Vršky stromů jen tak ošolichat, kdo by taky lezl na žebřík, že jo... Zelený jabka jsou taky jabka a těch pár shnilejch se v tom množství taky nějak ztratí! Netrvalo dlouho a Honza plnil normu na 150 %. A aby nebyly první týdny jenom o práci, trávili jsme víkendy dobýváním vrcholků sopek v národním parku Tongariro, jindy jsme navařili české klasiky anebo jsme vyrazili na úhoře. V potoce vedle sadu se to těma potvorama jen hemžilo a po litém několika hodinovém boji jsme jednoho menšího z vody vytáhli. Náš velký úspěch nemohlo snížit ani to, že úlovek nikdo nechtěl jíst, protože krapet nelibě voněl (resp. smrděl jak h***o a trochu tak i vypadal).

Dny vesele ubíhaly a jablek ke sběru bylo čím dál tím méně. Tony, manažer sadu, nám oznámil že na posledních pár dnů bude potřeba méně lidí, což v překladu znamenalo, že některé z nás zanedlouho nemilosrdně vyrazí. Nikdo si nemohl být jistý, jestli to nepadne zrovna na něj, a tak byla nálada mírně nervózní. No dobře, já osobně jsem byl celkem v klidu, protože kdo by taky vyhodil takovýho borce... Když konečně oznámili seznam lidí, nastala trochu trapná atmosféra. Mnozí se divili, proč vyhodili zrovna je, vždyť si to třeba mnohem víc zasloužili ty německý holky atd. My s Honzou jsme mohli zůstat, což jak se později ukázalo, nebyla absolutní výhra. Celou sezónu v podstatě neustále svítilo slunce, až na poslední dva týdny. Během nich spadl snad celý roční úhrn srážek v Hastingsu, a tak jsme si užívali práci v dešti a bahně. Po pár dnech začali někteří reptat, a první, komu došla trpělivost byli tradičně odbojní Francouzi. Jedna, do té doby poměrně tichá dívka, dokonce jednoho rána v přítomnosti našeho nadřízeného prohlásila, jak je možné, že my musíme pracovat, když si Phil, majitel sadu, sedí doma v suchu na gauči. Poté jsme měli do konce týdne volno.

Poslední týden se počasí alespoň trochu umoudřilo a my mohli dosbírat těch pár zbylých jablek. Ještě než jsme se rozloučili se sadem, uspořádal Phil večírek v místním minipivovaru Roosters. Pivo šlo na jeho účet a nutno podotknout, že jsme se zrovna neupejpali. Někteří ten večer močili na hlavní silnici, jiní skákali přes ostnatý drát, no zkrátka jsme řádně oslavili konec sezóny.

Velikonoční víkend jsme strávili ještě společně, ale v pondělí už jsme s Honzou ujížděli směrem na Wellington. Tam jsme se nalodili a za slunného odpoledne přepluli na jižní ostrov. Že tím konečně započala naše zasloužená dovolená? Ale kdeže. Na severu jižního ostrova je sadařská oblast. V sadařské oblasti pěstují jabka, a že jsme o jejich sběru věděli první poslední, řekli jsme si, že jim se sběrem trochu pomůžem. Už na lodi během plavby se nám podařilo sehnat dvě místa v sadu v Motuece, kam jsme ten samý večer přijeli. No a ráno v osm jsme zase sbírali co jinýho než jabka. No musim přiznat, že moje nadšení po více než dvou měsících značně opadlo, ale řekli jsme si, že to na těch pár dní ještě vydržíme.

Samotný sad se nedal s takřka rodinným prostředím v Hastingsu srovnávat. Naše nové pracoviště představovalo jeden z největších sadů v oblasti a my byli jen jedni z mnoha desítek sběračů. Místo pevné pracovní doby jsme mohli najednout začít a skončit, kdy se nám zachtělo a hned při nástupu nám šéf naší party oznámil, že si v podstatě mužem dělat, co chceme. Pro někoho by to znamenalo dát si trochu oraz, ráno si trochu přispat a odpoledne odejít dřív. My se ovšem chtěli přece zmáčknout, a tak jsme makali od sedmi do pěti. Po deseti výživných hodinách jsme večer něco snědli, vlezli do stanu a ráno se polomrtví zase soukali do pracovního. Naštěstí netrvalo tak dlouho a i v druhém sadu bylo hotovo. Konečně jsme mohli nadobro sundat bagy a dát sbohem těm zpropadeným jabkům. Byl počátek května a my se mohli vydat na cestu okolo jižního ostrova! 

Žádné komentáře:

Okomentovat