S02E01: O jabkách a zase jenom jabkách

Někteří plakali nad koncem sezóny

Květen. Měsíc pomalu končícího podzimu, kdy teplé noci jsou stejně vzácné jako hubené Maorky a kdy setkání se sněhem jsou častější než by bylo záhodno. Než ale popíši zážitky z našich podzimních cest po jižním ostrově, vrátím se do slunných dnů sbírání jablek. Do času, kdy jsem si vesele skákal po žebříku s 20 kily jablek na břiše a každý den jimi naplnil menší dodávku. O tom, jak skvělá, lehká a zábavná práce to je, jsem psal svému kamarádovi Honzovi Mikulcovi, až ho to zlákalo natolik, že si sbalil ranec s buchtami a vyrazil na druhý konec světa sbírat se mnou. No dobře, tak to úplně nebylo. Pravda je taková, že celá naše společná operace Nový Zéland byla dlouho dopředu plánována a Honzův velkolepý příjezd byl jen posledním krokem k jejímu úspěšnému zakončení. Už o prázdninách 2012 jsme chodili po Krkonoších a říkali si, jestli by nebylo lepší po škole kašlat na pořádnou práci a vyrazit na zkušenou do světa. A že oba hltáme knížky a filmy ze světa Pána prstenů, nebylo lepší volby než Nový Zéland. Ne snad, že bychom hned v roce 2012 začali plánovat, k tomu jsme měli ještě oba daleko. Nejdřív jsme museli dořešit pár maličkosti typu dodělání vejšky. No ale nakonec to všechno nějak klaplo a 17.3. jsem Honzu vyzvedl v Hastingsu na zastávce. 

V té době byla sezóna sbírání jablek v plném proudu a Honza nikterak nelenil a hnedle se připojil k nám ostříleným a větry ošlehaným sběračům. Už třetí den svého pobytu měl bágl na sbírání na břiše a před sebou devět hodin práce. Na začátku byl stejně jako všichni nováčci trošku pomalejší, ale že jsme pracovali společně, mohl se přiučit pár dobrých triků. Vršky stromů jen tak ošolichat, kdo by taky lezl na žebřík, že jo... Zelený jabka jsou taky jabka a těch pár shnilejch se v tom množství taky nějak ztratí! Netrvalo dlouho a Honza plnil normu na 150 %. A aby nebyly první týdny jenom o práci, trávili jsme víkendy dobýváním vrcholků sopek v národním parku Tongariro, jindy jsme navařili české klasiky anebo jsme vyrazili na úhoře. V potoce vedle sadu se to těma potvorama jen hemžilo a po litém několika hodinovém boji jsme jednoho menšího z vody vytáhli. Náš velký úspěch nemohlo snížit ani to, že úlovek nikdo nechtěl jíst, protože krapet nelibě voněl (resp. smrděl jak h***o a trochu tak i vypadal).

Dny vesele ubíhaly a jablek ke sběru bylo čím dál tím méně. Tony, manažer sadu, nám oznámil že na posledních pár dnů bude potřeba méně lidí, což v překladu znamenalo, že některé z nás zanedlouho nemilosrdně vyrazí. Nikdo si nemohl být jistý, jestli to nepadne zrovna na něj, a tak byla nálada mírně nervózní. No dobře, já osobně jsem byl celkem v klidu, protože kdo by taky vyhodil takovýho borce... Když konečně oznámili seznam lidí, nastala trochu trapná atmosféra. Mnozí se divili, proč vyhodili zrovna je, vždyť si to třeba mnohem víc zasloužili ty německý holky atd. My s Honzou jsme mohli zůstat, což jak se později ukázalo, nebyla absolutní výhra. Celou sezónu v podstatě neustále svítilo slunce, až na poslední dva týdny. Během nich spadl snad celý roční úhrn srážek v Hastingsu, a tak jsme si užívali práci v dešti a bahně. Po pár dnech začali někteří reptat, a první, komu došla trpělivost byli tradičně odbojní Francouzi. Jedna, do té doby poměrně tichá dívka, dokonce jednoho rána v přítomnosti našeho nadřízeného prohlásila, jak je možné, že my musíme pracovat, když si Phil, majitel sadu, sedí doma v suchu na gauči. Poté jsme měli do konce týdne volno.

Poslední týden se počasí alespoň trochu umoudřilo a my mohli dosbírat těch pár zbylých jablek. Ještě než jsme se rozloučili se sadem, uspořádal Phil večírek v místním minipivovaru Roosters. Pivo šlo na jeho účet a nutno podotknout, že jsme se zrovna neupejpali. Někteří ten večer močili na hlavní silnici, jiní skákali přes ostnatý drát, no zkrátka jsme řádně oslavili konec sezóny.

Velikonoční víkend jsme strávili ještě společně, ale v pondělí už jsme s Honzou ujížděli směrem na Wellington. Tam jsme se nalodili a za slunného odpoledne přepluli na jižní ostrov. Že tím konečně započala naše zasloužená dovolená? Ale kdeže. Na severu jižního ostrova je sadařská oblast. V sadařské oblasti pěstují jabka, a že jsme o jejich sběru věděli první poslední, řekli jsme si, že jim se sběrem trochu pomůžem. Už na lodi během plavby se nám podařilo sehnat dvě místa v sadu v Motuece, kam jsme ten samý večer přijeli. No a ráno v osm jsme zase sbírali co jinýho než jabka. No musim přiznat, že moje nadšení po více než dvou měsících značně opadlo, ale řekli jsme si, že to na těch pár dní ještě vydržíme.

Samotný sad se nedal s takřka rodinným prostředím v Hastingsu srovnávat. Naše nové pracoviště představovalo jeden z největších sadů v oblasti a my byli jen jedni z mnoha desítek sběračů. Místo pevné pracovní doby jsme mohli najednout začít a skončit, kdy se nám zachtělo a hned při nástupu nám šéf naší party oznámil, že si v podstatě mužem dělat, co chceme. Pro někoho by to znamenalo dát si trochu oraz, ráno si trochu přispat a odpoledne odejít dřív. My se ovšem chtěli přece zmáčknout, a tak jsme makali od sedmi do pěti. Po deseti výživných hodinách jsme večer něco snědli, vlezli do stanu a ráno se polomrtví zase soukali do pracovního. Naštěstí netrvalo tak dlouho a i v druhém sadu bylo hotovo. Konečně jsme mohli nadobro sundat bagy a dát sbohem těm zpropadeným jabkům. Byl počátek května a my se mohli vydat na cestu okolo jižního ostrova! 

S01E11: Jabko... hooodně jablek

Slunce zapadá nad sadem... zase jsem se kochal

Honza Mikulec mi nenávratně prchl s internetem, který bezostyšně užírám z jeho tabletu, a tak mám na večer dvě varianty, jak se zabavit. Tou první je pěkně se válet a koukat na film a druhou je konečně vyplodit další článek do blogu. Je jasné, že první možnost je o poznání lákavější, a tudíž jsem ji po několik týdnů i preferoval. Ale tím také rostlo moje černé svědomí, že absolutně zanedbávám ten zpropadený blog. No a dnes večer právě ono svědomí porazilo moji lenost, a tak zase po měsíci vzpomínám, co se tady na Zélandu vlastně událo. Obsahem tohoto příspěvku by měl být slavný návrat do jablečnýho sadu a počátky sbírání jablek. Jediný problém je ten, že od té doby uplynuly více než dva měsíce a ani moje dokonalá paměť neudržela veškeré podrobnosti. Berte proto některé detaily s rezervou a nebo tomu raději nevěřte vůbec.

7. února v pátek jsem... byl to pátek? jo byl to pátek! No zkrátka jsem odvezl rodiče na letiště a sám poté vyrazil na jih do sadu zvaného Willowford, který se nachází nedaleko Hastingsu. Pozorní čtenáři vědí, že jsem tam už v listopadu a prosinci strávil měsíc mezi jabloněmi a nyní mě čekal návrat na stejné místo. Ten měsíc, který jsem tam předchozí sezónu pracoval, byl celkem příjemný (což je překvapující, vzhledem k tomu, že jsem se většinu času prodíral stromy a protrhával jabka). Výhodou ale bylo, že Willowford Alma Ata je spíše menší rodinný sad s přátelskou atmosférou a navíc se společně se mnou stromy prodírali ostatní, vesměs sympatičtí cestovatelé ze všech koutů Evropy. Co víc si přát!

Zpět jsem jel tedy s představou, že následující dva a půl měsíce budou sice plné dřiny, ale nebude lepšího místa, kde onu dřinu podstupovat. Během prvního týdne, který byl věnován spíše přípravám na samotný sběr, do sadu postupně přibývali noví lidé a stejně tak dorazili někteří stáří známí z dob thinningu (pozn. autora: to je to protrhávání, vo kterym tu celou dobu mluvim!). Těmi ostřílenými byli kromě mě Josh a Gabby, sympatický anglický pár, se kterým jsem společně s dalšími lidmi strávil Vánoce. A mezi nové příchozí patřil mladý anglický pár, italský pár a dva borci z Francie... jak jsme posléze zjistili, také pár. Ne snad, že by hned po svém příjezdu prohlásili, že jsou teplí, ale když se spolu i sprchovali, tak to došlo i těm pomalejším z nás. Chris, jeden z onoho francozského páru, byl vegetarián, což ovšem trochu zarazilo Joshe. Josh známý svým decentním smyslem pro humor vyslovil velice všímavou otázku: "Jak může být Chris vegetarián, když každou noc polyká klobásy?!" Ale kromě podobných nejapných žertů, kterým jsem se rozhodně nesmál, byla naše společnost veskrze gay tolerantní. 

A po pár dnech, kdy byla jablka dostatečně zralá, jsme konečně nafasovali bagy a jali se plnit biny. No raděj abych to trochu vysvětlil. Picker neboli sběrač, má na břichu bágl/bag, do kterého nasbírá až 20kg jablek. Plné bagy se vyprazdňují do binu, velkého koše z prken, který pojme 400kg jablek. No a aby se pickeři neflákali a pěkně sbírali, jsou placení od počtu binů. Cena se pohybuje okolo 30$ za bin a cílem je splnit alespoň minimální mzdu, což jsou 4 biny na osobu na den. Kdo je pomalejší, má holt smůlu.

A jak to vypadalo v praxi? První den jsme se spíše rozkoukávali. Bylo nám vysvětleno, co je jabko a jaký je rozdíl mezi tím zralým a nezralým. Někdo by si mohl mylně myslet, že na sbírání jablek není nic složitého, prostě přijdu, oberu strom a jdu na další. Jenže jablka mají různé odstíny a sbírat se mohou jen ty sytejší. Taky by vám neprošlo, kdybyste sbírali kdejakého mrzáka, a tak se musíte soustředit i na minimální velikost. V konečném součtu jsme první den zkoumali každé jablko, přemýšleli, jestli ho teda sebrat, nebo zda ho nechat do příště a s tímto přístupem jsme posbírali sotva třetinu denní normy. No bylo co zlepšovat. Naštěstí jsme měli první týden k tomu, abychom to sbírání, jak se říká, dostali do ruky. S každým dnem se nám dařilo sbírat víc a víc a také záda přestávala tolik naříkat.

Mezitím dorazili zbylí mladí cestovatelé se stejným cílem posbírat miliardy jablek a vydělat dostatek peněz na další cesty. Uběhly dva týdny a z nás se stali profesionální sběrači. Jenže v té době jsme dosbírali první odrůdu, Royal Gala, a ta další, Jazz, ještě nebyla zralá. Nezbývalo tedy než čekat, až jablka milostivě dozrají. Ne všichni ovšem měli potřebnou trpělivost. Jako první odjeli Italové a hned po nich následovali Francouzští hoši. Mladý anglický pár nakonec také došel k názoru, že jablka nejsou to ideální živobytí, a tak jsme z ničeho nic zbyli v sadu tři.

Konečně ale dozrál Jazz, do sadu přijali novou krev a mohli jsme se vrátit k milovanému řemeslu. Pěkně se nám sbíralo, v té době jsem dal svých rekordních 6,5 binu, a zdálo se, že tak to bude pokračovat ještě pěkných pár týdnů. No ale Phil, majitel sadu, došel k názoru, že by bylo lepší si na výpomoc vypůjčit partu borců z Vanuatu. 

Každý rok na Zéland přicestuje v podstatě celé mužské osazenstvo ostrůvku v pacifiku (Samoa, Vanuatu, atd.), aby na půl roku pěkně pohli s místním zemědělstvím a za vydělané peníze uživili sebe i rodinu. Takto už přijíždějí nějaký ten rok, a že nejsou chlapci lenošní, dokazají za den posbírat binů i deset. My mladí Evropané jsme moc nevěděli, co od nich očekávat. Někdo tvrdil, že pokud se na ně špatně podíváte, tak vás sní i s botama. Pravda byla ale úplně odlišná. Borci z Vanuatu byli vskutku přátelští a usměvaví lidé a jediný, kdo byl pravděpodobně sněden, byl onen králíček, kterého jeden den ulovili v sadu. Jedinou stinnou stránkou jejich přítomnosti bylo to, že za dva týdny posbírali notnou část sadu. Konec sezóny se tak posunul z května na polovinu dubna a my jen mohli počítat, o kolik málo si díky této výpomoci vyděláme. Co na plat, nezbývalo než sbírat to, co zbylo. O druhé polovině sezóny ale zas příště. Také navíc do mého serialového blogu přibude nová postava, můj kamarád Honza Mikulec, tou dobou na cestě na Zéland! To be continued...