sobota 18. ledna 2014

S01E09: Pracovat? A zadarmo?

Peter, klasickej šedesátník...
Je to k nevíře, ale už zase sepisuju ty svoje slavný zážitky ze Zélandu. Poslední dobou se s mými příspěvky roztrhl pytel, ale holt se toho stalo trochu víc, tak to musim všechno zaznamenat pro budoucí generace. Dnešní článek se vrací ke dvěma týdnům, které jsem strávil ve společnosti místních domorodců. Ne, že bych se snad stal členem nějakýho Maorského kmene, až tak nevšední to zase nebylo. Domorodcem mám na mysli pár farmářů a jednu postarší paní.

Už při příjezdu jsem si říkal, že musím zkusit tzv. Woofing. Pro ty, co se s tímto programem ještě nesetkali, je to celkem zajímavý koncept, kdy výměnou za 4-5 hodin práce pro místní dostanete byt a stravu. Výhodou je, že bydlení je to často velice příjemné, práce ne zas tak náročná a strava bohatší než obvyklé těstoviny a chleba. Můžete se tak dobře najíst, poznat zajímavé místní lidi, jejich život a neutratit žádné peníze. Stačí se zaregistrovat na internetu, zaplatit poplatek a najít nějaké dobré místo. Existuje více programů, které fungují na stejném principu, helpex, work away atd. Zjistil jsem, že helpex má nižší vstupní poplatek než woofing a navíc obsahuje databázi hostitelů z celého světa. Stal jsem se tedy oficiálním členem Helpex.

V době, kdy jsem hrdinně zdolával sopky (viz minulý článek), jsem se také snažil přes helpex kontaktovat co nejvíce rodin, jestli by náhodou nechtěli na týden, na dva, pomoc se zahrádkou, farmou či domem od nadmíru pracovitého a velice zodpovědného Čecha. Ze začátku jsem nebyl dvakrát úspěšný, jako by snad nevěřili mému profilu, kde jsem se popsal jako dokonalý kandidát. Řekl jsem si, že prostě musím napsat tolika rodinám, že se někdo ochotný najde. Učinil jsem tak a zaspamoval jsem polovinu obyvatel Zélandu. Ne, že bych dostal jednu pozitivní odpověď, najednou byly pozitivní všechny. Tak jsem zase ze slušnosti všem psal, že už jsem něco našel. Vybral jsem si dvě rodiny u Aucklandu, kam měli co nevidět dorazit rodiče na naši třítýdenní cestu po Zélandu. Načasování bylo ideální, týden na jednom místě, druhý týden na druhém a pak už jen vesele vyzvednout rodiče.

Dokončil jsem ve zdraví pobyt v horách a vyrazil na sever. Mým cílem byla farma na poloostrově Awhitu jihozápadně od Aucklandu. Denise a Peter, pár okolo šedesátky, tu na rozloze 330 akrů (technická pozn.: to je hodně) chovali krávy, koně, slepice, kachny, prasata a MORČATA! No fakt, asi milion morčat jim tam běhalo volně po trávníku, ale mrchy malý se nechtěly nechat chytit.

Peter byl asi nejpohodovější borec, jakýho jsem potkal. Celej život pracoval jako vysoce postavenej manažer ve fabrice, aby si pak koupil obrovskej pozemek, kde mohla Denise chovat, co ji napadne a sám se rozhodl pěstovat vánoční stromky. Denise byla oproti tomu velice rázná farmářka, plevel byl pro ni fucking asshole, když jste se zeptali na nějakou blbost, tak její odpověď končila poznámkou, you bloody idiot, a pokud jste náhodou provedli něco špatně, tak to slyšeli až v Aucklandu. Nemyslela to ale zle, holt s váma jednala přímo. Stačilo se úplně neflákat, použít občas mozek a všechno bylo v naprostým klidu. Teda aspoň pro mě, jedna dánská dívčina to neměla úplně lehký. Působila trochu pohodlným dojmem, první ráno navíc místo v šest vstala až v osm, a tak si to občas slízla. Holka byla jinak v pohodě, jen byla taková "svá". Docela mě odzbrojila, když jsem ji po příjezdu řekl, že jsem z Český republiky a ona se zeptala: "A to je kde???"

Kromě ní tu byla jedna Rakušanka, jedna Francouzka a synovec Denise a Petera jménem Alex. Všechno přátelští lidé, takže byla ten týden v domě perfektní atmosféra. Navíc nás Peter po dopolední práci vzal na pláž, jeden den jsme místo práce jeli na moře kajakovat a v pátek večer nás vzali do social clubu na večeři.

Jo a v čem vlastně spočívala ta práce? Buď jsme opravovali plot, ale především jsme sprejovali ragwort. Co je to ragwort? U nás to my botanici známé pod názvem Jacobaea vulgaris. Furt nic? No prostě je to takovej žlutej plevel, co roste na loukách, a když ho kráva sní moc, tak chcípne. Četl jsem, že v Austrálii máte dokonce ze zákona povinnost ho odstranit ze svýho pozemku, aby se nemnožil. Nevim, kdo to kontroluje, jestli na to maj nějakou speciální policii, ale to je vedlejší. Každý ráno jsme nafasovali plnej patnáctilitrovej plastovej "bágl" na záda a do ruky hadici a vyrazili jsme do kopců kropit plevel. Smrtící koktejl, kterej jsme používali, byl naštěstí organickej a pro člověka bezpečněj. Proč to říkám? Hned první den se zjistilo, že Rakušance netěsnil jeden ventil, a tak měla od tý směsi potřísněný prsty. V tom momentu jsem si říkal, jakou jsem měl kliku, že jsem dostal lepší postřikovač. Za půl hodiny jsem měl celý mokrý záda. Pro jistotu jsem se zeptal Denise, jestli to není nebezpečný, ale očividně to byl jeden z těch blbejch dotazů. No raděj jsem pak dodatečně zkontroloval balení, abych měl klidnější spaní.

Týden utekl jako voda a já se přesouval do západního Aucklandu k jedný starší paní jménem Karen. Karen, ač důchodového věku, stále pracovala jako sestřička a její největší zálibou byla její zahrada. Celej týden jsem přemýšlel, jak bych Karen nejlépe vystihl a asi nejvíce se blíží slovo "rezervovaná". Nebyla tolik hovorná, smála se asi jenom v duchu, a když už jsme se o něčem bavili, tak to byly diskuze o historii, nezaměstnanosti mladých v Itálii, obnovitelné energii apod. Na druhou stranu měla pěknej dům a vařila dokonale. Každý ráno domácí chléb, cookies a navíc v sobotu uspořádala odpolední dýchánek pro nejbližší rodinu a známé, kdy se pekla domácí pizza (sežral jsem rovnou tři).

Dva dny po mně dorazil docela sympatický španělský pár a naším společným úkolem bylo každé dopoledne čistit komunitní zahradu od plevele. Komunitní zahrada bylo místo, kde měl každý malý plácek a na něm si pěstoval, co ho napadlo. Když jsem při příjezdu oznámil, že jsem vystudovaný ekonom, tak jsem si nevysloužil plnou důvěru v mé zahradnické schopnosti. Ujistil jsem tedy Karen, že poznám, co je plevel a rýč je můj nejlepší přítel. První den jsem asi ještě úplně nepřesvědčil, neboť jsem onen rýč dokázal zlomit (na mou obranu byl už fakt starej), ale další dny jsem pracoval tak horlivě, že místní svoji zahradu nepoznávali (v dobrym slova smyslu).

Ve volným čase jsem napsal rekordní tři články, čímž se můj blog poprvé v historii stal aktuálním a navíc jsem dokončil poslední přípravy před příjezdem rodičů. Ti se pro zajímavost právě nachází v Dubaji a za necelých 22 hodin bychom se měli šťastně shledat na letišti. No a za tři týdny můžete očekávat další sáhodlouhý příspěvek, tentokráte o naší dovolené.

Žádné komentáře:

Okomentovat