S01E08: Počátky trampingu na Zélandu

Název tohoto příspěvku může být trochu zavádějící. Nejedná se o sondu do dějin novozélandského trampingu, čímž se omlouvám všem nadšencům, kteří se tímto tématem dlouhodobě zabývají a kteří zavítali na tuto stranku v domnění, že bude pojednávat o událostech více než sto let starých. Události v tomto článku popsané se vrací do historie nedávné, Vánocemi počínaje a počátkem ledna konče.

Před Vánocemi skončila sezóna apple thinningu, a i když jsem mohl ještě dva, tři dny v sadu zůstat, představa, že bych tam strávil Vánoce sám, nebyla úplně lákavá. Připojil jsem se tedy k pár lidem ze sadu, co měli v plánu si užít svátky v malebném kempu u moře. Už jsem se viděl, jak zahlcuju facebook kýčovitejma fotkama západu slunce na písčitý pláži s palmami, ale realita byla krapet odlišná. Což o to, písek na pláži byl, ale s ním i spousta vyplavenýho dřeva a jinýho bordelu. Navíc bylo pod mrakem, sotva 18 stupňů a celkem velký vlny potopily veškerý plány na koupání v moři. Ale nebyly jsme zase tolik zklamání. Nic nám totiž nemohlo zkazit hlavní a tradiční náplň Vánoc; přejídání. No a že se neúčastnili štědrovečerní večeře žádné babičky a jiní příbuzní, zařadili jsme do programu i alkohol. Josh a Gabi, pár z Anglie, nadšeně prohlašovali, jak stráví celé Vánoce namol a borci ze Slovenska, Richie a Erik to pozichrovali litrem rumu a slušnou zásobou piva. Když jsme ještě dopoledne 24.12. doplňovali zásoby, nevěřícně koukali, že si beru "jenom" 15 piv (třetinkovejch) no a úplně mnou opovrhovali, když jsem jim sdělil, že to mám na oba večery a ne jenom na jeden. Trochu jsem si vyčítal, že sem toho nekoupil víc, ale zase jsem si chtěl z Vánoc něco pamatovat. 

Odpoledne jsme navařili, každej podle svýho gusta a tradic. So Slovákmi jsme spíchli bramborovej salát "co dům dal", kterej překvapivě chutnal tak, jak má. No a k tomu samozřejmě nesměl chybět řízek (kapr sem ještě z českejch rybníků nepřipraval). Jako předkrm byly všem servírovány krevety a dezert tvořil místní oblíbený dort Pavlova. Nebudu to prodlužovat, cíl byl splněn, přežrali jsme se! Rozdali jsme si ještě nějaký blbosti, abychom zachovali ducha Vánoc, no a když borci slovenský otevřeli flašku, že se jako začne chlastat, ostatní šli spát. Vypil jsem s nima aspoň pár piv a šel jsem spát taky. Další den jsme z povinnosti pokračovali v přejídání a ani ten den večer se nekonala nějaká bujará veselice. Nakonec jsme tedy Vánoce strávili v klidu a při smyslech. No a z rána 26. jsme se rozloučili a každý jel svou cestou.

Neměl jsem v podstatě žádný plán, co budu v následujících dnech dělat. Slováci na tom byli podobně, a tak jsme se dali do kupy s cílem poznávat okolní národní parky. Vyrazili jsme do městečka Ohakune, které slouží jako výchozí bod do dvou národních parků, Wanganui a Tongariro. Borci přišli s nápadem, že bysme mohli protáhnout nohy na kole a udělat nějakej pěknej jednodenní výlet. Trochu byli překvapený, když zjistili, že pronájem kola na den stál víc než pronájem auta, ale nakonec se s nekřesťanskou cenou smířili a kola vypůjčili. Naplánovali jsme trip k tzv. Bridge to nowhere. Je to most uprostřed deštnýho lesa, kterej byl místníma osadníkama před sto lety postaven v domnění, že jim tam za odměnu postaví silnici. Ta tam do dneška není a už tam nejsou ani osadníci, jen les a sem tam nějakej turista. Paní v infocentru nám vylíčila, že to je štreka tam a zpátky minimálně na 11 hodin, ale borec, co nám půjčoval kola nám říkal, ze to ňácí profící dali i za šest. Rozhodli jsme se samozřejmě věřit borcovi z půjčovny a řekli jsme si, že když si přivstanem, tak to za den dáme. Další den o půl osmý ráno už jsme připravovali kola na parkovišti u začátku cesty. Trochu mě to trvalo, a tak jsem borcům řekl, ať vyrazí napřed, že je dojedu. Ještě jsem se zeptal, jestli ví kam mají jet a oni, že jo a vyrazili. Poté jsem je sedm hodin neviděl. Montoval jsem kolo a nedával jsem moc pozor, kam jeli. Až po chvíli mi začalo vrtat hlavou, že jsem neslyšel otevírání závory, která značila začátek cesty. To už bylo ale pozdě. Borci si udělali vejlet do nowhere, ale rozhodně nenašli žádnej most. Pokud byste se náhodou ptali, proč jsem jim nezavolal, tak vězte, že na Zélandu často není signál ve vesnicích, natož uprostřed divočiny. 

Tak jsem si aspoň mohl jet vlastním tempem a po třech hodinách jsem dorazil k mostu. Název nezklamal, opravdu tam nic nebylo, jen most a les. Ale nenechte se zmást, výlet stál rozhodně za to. I kdybyste projížděli nejodpudivější krajinou Zélandu, furt by bylo na co koukat. Já jsem byl navíc uprostřed národního parku! Po cestě zpátky nedaleko parkoviště jsem opětovně potkal Erika a Richieho, a když mi vylíčili svoje zážitky, byl sem tak nějak rád, že jsem jel sám. Oba se dokázali vysekat, Richiemu se porouchala přehazovačka, Erik přetrhl řetěz, takže když jsme se shledali, oba byli docela rádi, že nás čekal jen závěrečnej sjezd k autům.

Vrátili jsme se do Ohakune, Richie úspěšně vyreklamoval kolo, že prej mu dali šmejd s nefunkční přehazkou a poté jsme přemýšleli, co dál. Blížil se silvestr a borci si usmysleli, že je třeba ho oslavit nějakou velkou party se spoustou lidí. Ohakune úplně nesplňovalo jejich parametry, a tak se rozhodli zvednout kotvy a vyrazit na hip hop festival do Wellingtonu (cca 350 km), kde měli následně od 6. ledna sjednanou práci. I když je o mně všeobecně známo, že sem pařmen, jak se patří, a hip hop mám prostě v krvi, řekl jsem si, že když už jsem jednou v horách, tak je taky pořádně prozkoumám. S borcema jsem se rozloučil a na druhý den jsem si zabookoval místo na stan u Oturere hut, chajdy pro vysokohorský turisty na úpatí Mt. Ngauruhoe, neboli Hory osudu z trilogie Pána prstenů. Vymyslel jsem, že v následujících dnech udělám okruh okolo tyhle známý a fotogenický sopky, kterej je zařazenej mezi tzv. Great walk. Na Zélandu je spousta různých tras, ale devět z nich je úplně nejvíc nejlepších a ty sdílí název great walk. Člověk má jistotu, že to bude stát za to, ale zároveň si musí dopředu zarezervovat místo v turistických chatách, co jsou na trase.

Na okruhu, který jsem chtěl absolvovat, byly tři, a tudíž bylo doporučováno trasu rozdělit na tři až čtyři dny. Když jsem ovšem viděl, že celá trasa měřila jen 43 km a uvážil jsem, že sem přeci jenom ostřílenej horal, řekl jsem si, že to dám za dva dny. Zarezervoval jsem tedy jenom jednu chatu, která byla příhodně uprostřed okruhu. Bohužel místa v chatě byly už měsíce vyprodány, a tak nezbývalo než booknout poslední místo pro stan. Ještě jsem stihl mrknout na předpověď, která nebyla úplně pozitivní, ale druhý den už jsem uháněl do hor v naději, že se vyhnu odpolednímu dešti. Poté jsem ovšem při obědě v jedné z ostatních dvou chat potkal dvě sympatické Američanky a než jsem se vydal zpátky na cestu, začalo pršet. Čekaly mě ještě tři hodiny chůze, a tak jsem vytáhl plášťenku a vydal jsem se vstříc příjemné procházce v dešti, větru a zimě. No, byl jsem celkem vděčnej, když jsem v šest večer dorazil do Oturere hut promočenej na kost.

Věci jsem si hodil ke kamnům a jal jsem se stavět stan. Nutno podotknout, že vál docela silnej vítr a kdo viděl Pána prstenů ví, že pláně mordoru nenabízí tolik ukrytů před větrem.. Je to prostě jen měsíční krajina s pár rostlinkama. Naštěstí jsem měl s sebou celkem kvalitní stan, takže jsem se větru tolik nebál. Větší obavy mi ale dělala noční teplota. Když jsem se balil na Zéland, říkal jsem si, že musim co nejvíc šetřit na váze a objemu, a tak jsem vzal letní spacák model biker pro teploty nad deset stupňů. Nějak jsem tušil, že by v noci mohlo i mrznout, a tak sem raděj na sebe nasoukal všechno, co jsem měl včetně povlečení na postel. Byla kosa, ale přežil jsem. Abyste si nemysleli, že jsem uplnej magor, tak kdyby šlo do tuhýho, byl jsem připraven se vetřít do chaty, takže zase nešlo o život!

Ráno jsem se zase vratil na cestu a čekala mě nejzajímavější pasáž celé túry, tzv. Tongariro crossing. Podle místních brožur je tongariro crossing nejlepší jednodenní trek pomalu v celym vesmíru. Jedná se o výstup na průsmyk Red crater ve výšce bezmála dvou km nad mořem se spoustou dechberoucích pohledů na sopečnou krajinu. Bohužel tím, že je tato část trasy tolik opěvovaná, sem míří v sezóně stovky a tisíce turistů. Na Red crater jsem vylezl celkem časně a všichni se tou dobou sápali nahoru na druhé straně svahu. V nejbližším bodě nebylo úplně letni počasí. Člověk musel bojovat se silnými poryvy větru, který měl navíc teplotu pod bodem mrazu. Nahoře nebylo pro mraky nic vidět, a proto jsem se ani nezdržoval vytáhnout foťák pro vrcholové foto sebe sama a uháněl jsem dolů. V tom momentu jsem spatřil ty davy. Představte si Pražskej hrad v hlavní sezóně. Tak to asi vypadalo najednou uprostřed hor. O to horší bylo, že to velká část turistů pojala jako výlet na pláž. Triko s krátkým rukávem, kratasy, někteří v džínách, v sandalech, Japonci s foťákama, důchodci, děti, no prostě všichni. Myslel jsem, že každou chvíli potkám maminku s kočárkem, jak zdolává skály v nelidských podmínkách. Když jsem všechny ty lidi míjel, skoro nikdo neopětoval můj úsměv a někteří vypadali přímo zoufale. Každou chvíli mě někdo zastavoval a ptal se na počasí nahoře. No byl jsem k nim upřímnej, ale aspoň jsem se je snažil povzbudit, že už jsou skoro tam. Docela jsem byl vděčnej, když jsem sešel zpět do údolí a tím pádem znovu mimo hlavní turistické trasy.

O pár hodin později jsem se vrátil do výchozího bodu a tím úspěšně za den a půl dokončil okruh. Byl jsem celkem unavenej, a tak jsem si naordinoval den volna, zamířil jsem ještě zpátky do Ohakune nabrat zásoby a nakoupil nějaký to pivko, protože byl zrovna silvestr. V kempu jsem večer potkal českej pár, tak jsme pokecali a společně v poklidu oslavil novej rok. Po dni odpočinku jsem ale znovu popadl ruksak a vyrazil zpátky do hor. Národní park Tongariro totiž tvoří dvě sopky. Jednu už jsem obešel a přece jsem tam nemohl nechat tu druhou nepokořenou. Tak jsem si řekl, že ji obejdu taky. Byl to trochu odlišnější masiv od hory osudu. Mt. Ruapehu je totiž mohutnější, vyšší, s celoročně zasněženým vrcholem a okruh okolo této hory měří 66 km. Ač jsou trase čtyři chaty, koupil jsem si lístek jen do dvou z nich a výlet rozdělil do tří dnů. Ta stejná paní z infocentra byla vyloženě rozladěná, že to nechci jít v pěti dnech jako ostatní, ale nemohl jsem ji vynit. Přeci jenom nevěděla, že jsem od Krkonoš, se kterejma se nějakej blbej skoro třítisícovej kopec nemůže srovnávat! Abyste si znovu nemysleli, že jsem úplnej blázen, nelezl jsem na vrchol, prostě jsem šel okolo s tím, že nejvyšší bod trasy byl zhruba v šestnácti stech metrech. 

První den cesty bylo perfektní počasí, fotil jsem všechno okolo včetně sebe a první lidi jsem potkal až večer v chatě. Byla to docela štreka, ale doplnil jsem energii, pokecal s lidma z oddílu mladejch záchranářů, který tam taky trávili noc a poté jsem se ubral ke spánku. Uprostřed noci nás probudily docela zlověstné zvuky. Přihnal se totiž silný vichr o rychlosti okolo 100 km/h, kterej běžně vyvrací stromy. Spánek nebyl úplně nejklidnější, protože jsem neustále očekával, kdy mi spadne chata na hlavu. Naštěstí ji postavili bytelně, a tak jsme se dožili rána.

Neměl jsem ale ještě vyhráno. Vítr se totiž do rána nezmírnil a bylo jasné, že to bude trochu extrémější procházka. Naštěstí nefoukalo proti, jinak bych ušel tak kilometr za hodinu. Spíš to přicházelo z boku a někdy i do zad, kdy se nedalo než běžet. Musel jsem si dávat trochu bacha, aby můj další krok neskončil o dvě stě metrů níž. No nějak jsem se po pár hodinách boje dostal do nižších poloh, kde už se dalo i normálně chodit. Odpoledne mě ještě zastihl počínající déšť, takže jsem do další chaty dorazil trochu provlhlej. Chtěl jsem si hodit věci zase ke kamnům, ale nějak nebylo zatopíno, protože tam nebylo ani živáčka. Prošmejdil jsem celou chatu v naději, že najdu alespoň jednu sirku, ale bohužel jsem neuspěl. Zjistil jsem ale, že chytám signál, a proto jsem šel na internet a googlil jsem, jak rozdělat oheň bez sirek. Byla to trochu trapná situace, měl jsem internet, ale ne oheň. Zatracená moderní doba. Půl hodiny jsem třel klacík o dřevo po vzoru trosečníka, ale vykřesal jsem nanejvýš trochu kouře. Aspoň jsem se tou usilovnou snahou trochu zahřál. Znovu se mi neusínalo úplně klidně. Byl jsem sám v chatě, která se nedala nijak zamknout, a v hlavě jsem si přehrával všechny horory, který jsem kdy viděl. Naštěstí se do rána žádnej masovej vrah neobjevil a já se vydal na poslední část trasy.

Po šesti hodinách chůze jsem zdárně dorazil zpět a že jsem měl hor tak trochu plný zuby, vyrazil jsem vstříc Aucklandu. Tou dobou zbývaly pouhé dva týdny do dlouho očekávané návštěvy rodičů a raděj jsem chtěl být v okolí už v předstihu. Měl jsem v plánu přečkat tyto dva týdny u dvou rodin, které by mě výměnou za 4-5 hodin práce denně poskytli příjemné bydlení a domácí stravu. No ale vzhledem, že už tak ten dnešní příspěvek vydá na samostatnou knihu, nechal bych zážitky z farmy zase na příště.