S01E07: Jak jsem si kupoval auto

Konečně můžu s čistým svědomím napsat tenhle příspěvek. Dlouho totiž nebylo jasné, jestli bude mít dobrý nebo špatný konec. Jak už to tak bývá, dopadlo to nějak mezi.

Ano, je to tak. Opravdu jsem si koupil auto. Vždycky jsem žil v tom, že člověk nejdřív pracuje asi tak sto let, aby si pak konečně koupil auto. Já jsem se rozhodl těch sto let přeskočit. Zvolil jsem přístup zodpovědného ekonoma, nejdřív peníze utrať a až pak je vydělej. Pokud se ale auto zásluhou mých znamenitých řidičských schopností úplně nerozpadne, měl bych za něj při odjezdu zase něco dostat. No ale to je vzdálená budoucnost, raději bych popsal, jak to vlastně se samotným nákupem bylo.

Vím, co si myslíte. To bylo zase vychloubání, že budu všude jezdit na kole, lenost zvítězila a kolo mi tak akorát zreziví. To samozřejmě vůbec, ale vůbec není pravda. Uvedu čtyři rozumné důvody, proč bylo třeba koupit auto. Člověk s autem je přeci jenom mnohem více mobilní než člověk na kole. Když jsme se s kamarády dohodli, že budeme Vánoce trávit v kempu 250 km daleko, mohl jsem jim buď říci, že tam dorazím na kole po Vánocích, nebo ještě ten samý den odpoledne autem. Druhý důvod má co do činění s prací. Mnoho nabídek je podmíněných vlastnictvím auta, protože je třeba se přesouvat z jednoho sadu do druhého nebo z vinice na vinici. Třetí důvod je ten, že za pouhé tři dny dorazí rodiče a vyrazíme na cestu okolo Zélandu. Buď jsme si mohli auto vypůjčit za těžký peníze a na konci ho zase vrátit anebo raději koupit celý auto. No a čtvrtý důvod souvisí s mojí snahou se konečně naučit řídit. Řidičský průkaz vlastním už sedmým rokem a za tu dobu jsem do kupy najel poctivých 300 km. Ne opravdu jsem se nespletl o nulu. Něco mi říkalo, že se řízení nebudu moct vyhýbat do nekonečna, a než rozbít cizí auto, tak radši rozbiju to svoje.

V půlce listopadu jsem tedy zahájil intenzívní hledání auta. Pokud by vám to náhodou vrtalo hlavou, tak jsem nezamýšlel koupi auta nového, nýbrž ojetého. Obrovskou výhodou na Novém Zélandu je, že se sem ve velkém dováží japonské ojetiny ve slušném stavu a za přijatelnou cenu. Místní domorodec mi pověděl, že je to z důvodu přísných a nákladných kontrol starších aut v Japonsku, kvůli kterým Japonci raději koupí nové auto. Co dělat s těmi nepotřebnými, ale stále velmi dobře zachovalými? Vyvezeme je na Zéland! Proto tu na silnicích potkáte hlavně Toyoty, Nissany, Subaru, Mazdy atd. Věděl jsem tedy, že moje "nová" kára bude z Japonska, ale to bylo tak všechno.

Po dlouhé úvaze jsem došel k názoru, že pro mě bude nejlepší kombík, do kterého bych mohl narvat kolo. Tušil jsem, že budu spíše spát pod stanem než v autě, protože bych si pro svoji výšku musel pořídit van nebo limuzínu. Cenový limit jsem si dal do 2 500 dolarů, tedy něco málo přes 40 tisíc korun. Někomu by už tyto informace stačily k začátku hledání nějakého pěkného kousku. Ne tak ovšem mně. Se mnou je totiž ta potíž, že když si kupuju tužku, dva týdny strávím výzkumem všemožných tužek a výběrem té ideální. A teď jsem si měl koupit auto.

Ponořil jsem se tedy do světa automobilových nadšenců a začal jsem bádat. Mezitím jsem zkoumal i nabídku, kterou obstarala internetová dražba trademe.co.nz, místní obdoba aukra. Zélanďani často nekladou takovej důraz na to vidět auto před jeho koupí, a tak se tu zvesela draží tisíce a tisíce aut. Po dvou týdnech jsem měl konečně ucelenou představu o tom, co hledám. Kombi značky Toyota, Subaru nebo Nissan s najetejma zhruba 150 až 200 tisíc km, manuální převodovkou, od roku 1996 do roku 2001 a cenou někde okolo 2 500 dolarů. Měl jsem v hlavě ještě dalších milion detailů, ale těmi vás nebudu zatěžovat.

Už už jsem byl blízko nákupu jednoho subaru impreza, vyplácal jsem asi dva tisíce Kč za detailní prohlídku, ale ač borec prohlašoval, že je auto jako nový, v servisu tvrdili něco jiného. Nechtěl jsem utrácet další tisíce za blbý prohlídky, a tak jsem si řekl, že si ji udělám sám. Shodou okolností se tou dobou objevilo na trademe jiný subaru impreza, který vypadalo víc než slibně. Zavolal jsem majitelům a domluvili jsme se předběžně na ceně. Auto mělo být v dobrým stavu až na to, že prý občas ukáplo trochu oleje. Táta mě po skypu ujistil, že to u aut tohohle stáří není nic tak výjimečnýho, a tak jsem se rozhodl, že jestli projde mou prohlídkou, auto koupím. 

Druhý den už jsem časně z rána uháněl autobusem směrem na Hamilton. Nevím, proč jsem už ráno vybral peníze z bankomatu, abych se o ně poté celou dobu strachoval. Dával jsem si maximální pozor na tašku a podezříval jsem raději každého kolemjdoucího, včetně důchodců a nemluvňat. Vtipný bylo, že v bankomatu byly jenom dvacetidolarovky a padesátidolarovky, takže jsem ani nemohl zavřít peněženku. No nikdo mě naštěstí neokradl a bez problémů jsem dorazil do Hamiltonu, kde jsem se shledal s místním mladým párem, který prodával auto.

Na papír jsem si vypsal asi miliardu věcí, co jsem chtěl zkontrolovat, ale v realitě to dopadlo trochu jinak. Ono ten pár byl strašně sympatickej a mně přišlo trochu blbý kontrolovat každej detail, protože by to vypadalo, že jim nevěřím. Vím, co si říkáte, to je ale kus vola, ale aspoň to hlavní jsem si prověřil a vzali jsme ho na projížďku. Auto jelo pěkně, během těch pár kilometrů se nerozpadlo a paní mě dokonce nechala řídit, ale na moje přání jen mimo hlavní silnice (záhy pochopila proč). Dojeli jsme tedy na poštu, vyřídili formality a od té chvíle jsem byl hrdým majitelem Subaru impreza.

První věc, kterou jsem po koupi udělal, bylo pojištění auta a dobře jsem věděl proč. Byl jsem víc než mizernej řidič, v životě jsem neřídil vlevo a zpátky do Hastingsu mě čekalo asi 300 kilometrů. Navíc jsem se nejdřív musel vymotat z Hamiltonu, což nebyla úplná vesnička. Hamilton je čtvrté největší město Zélandu s více než 200 tisíci obyvateli. Vyjel jsem na hlavní silnici a věděl jsem, že po pěti stech metrech mám odbočit doprava. Byl v tom ale háček, musel jsem se zařadit do pravýho pruhu, kde byla celkem hustá doprava. Nevěděl jsem ani, jak dát blinkr, a tak jsem uznal porážku a na křižovatce zahnul doleva, protože to bylo prostě jednodušší. Bohužel jsem tím pádem jel úplně do hajzlu. Po pěti kilometrech jsem s úlevou dorazil na kruhák, a tak jsem mohl jet zpátky. Konečně jsem nabral správný směr, ale čekala mě ještě jedna překážka, musel jsem natankovat.

Všechny pumpy byly na potvoru na druhý straně silnice, kam jsem se neodvažoval odbočit, a tak jsem znovu počkal na kruhák a jel zase zpátky. Na pumpě jsem předvedl malý divadýlko, kdy jsem nejdříve zaparkoval moc daleko od hadice, abych se k ní následně přiblížil spíše poskoky než plynulou jízdou. Konečně mě taky napadlo zkontrolovat spodek auta. Když jsem spatřil maličkou kapku oleje, málem jsem se zhroutil. Hotovo, vymalováno, auto je na odpis. Vystresovanej jsem odjel z benzínky a až po chvíli mi došlo, že jsem si ani nezapnul pásy. Neptejte se mě jak, ale nakonec jsem těch 300 kilometrů dal. V následujících dnech jsem se snažil jezdit co nejvíc, abych se z otřesnýho stal aspoň špatným řidičem. Taky jsem dal auto do servisu, aby na to mrkli, vyměnili jednu gumu, která, jak jsem si při svý detailní prohlídce nevšiml, byla úplně sjetá a zkontrolovali ten olej. K mé velké úlevě mi servisák řekl, že je auto v dobrym stavu, jen to občas ukápne skrz jedno těsnění, který bude třeba eventuálně vyměnit. V dalších dnech a týdnech jsem najel stovky kilometrů a snad se o něco zlepšil. Dnes, po měsíci a půl, jsem si byl nechat udělat nový těsnění, takže by mělo být auto v naprostým cajku. Zaplatil jsem sice o něco víc, než jsem před nákupem plánoval, ale aspoň, že to mám z krku.