sobota 18. ledna 2014

S01E09: Pracovat? A zadarmo?

Peter, klasickej šedesátník...
Je to k nevíře, ale už zase sepisuju ty svoje slavný zážitky ze Zélandu. Poslední dobou se s mými příspěvky roztrhl pytel, ale holt se toho stalo trochu víc, tak to musim všechno zaznamenat pro budoucí generace. Dnešní článek se vrací ke dvěma týdnům, které jsem strávil ve společnosti místních domorodců. Ne, že bych se snad stal členem nějakýho Maorského kmene, až tak nevšední to zase nebylo. Domorodcem mám na mysli pár farmářů a jednu postarší paní.

Už při příjezdu jsem si říkal, že musím zkusit tzv. Woofing. Pro ty, co se s tímto programem ještě nesetkali, je to celkem zajímavý koncept, kdy výměnou za 4-5 hodin práce pro místní dostanete byt a stravu. Výhodou je, že bydlení je to často velice příjemné, práce ne zas tak náročná a strava bohatší než obvyklé těstoviny a chleba. Můžete se tak dobře najíst, poznat zajímavé místní lidi, jejich život a neutratit žádné peníze. Stačí se zaregistrovat na internetu, zaplatit poplatek a najít nějaké dobré místo. Existuje více programů, které fungují na stejném principu, helpex, work away atd. Zjistil jsem, že helpex má nižší vstupní poplatek než woofing a navíc obsahuje databázi hostitelů z celého světa. Stal jsem se tedy oficiálním členem Helpex.

V době, kdy jsem hrdinně zdolával sopky (viz minulý článek), jsem se také snažil přes helpex kontaktovat co nejvíce rodin, jestli by náhodou nechtěli na týden, na dva, pomoc se zahrádkou, farmou či domem od nadmíru pracovitého a velice zodpovědného Čecha. Ze začátku jsem nebyl dvakrát úspěšný, jako by snad nevěřili mému profilu, kde jsem se popsal jako dokonalý kandidát. Řekl jsem si, že prostě musím napsat tolika rodinám, že se někdo ochotný najde. Učinil jsem tak a zaspamoval jsem polovinu obyvatel Zélandu. Ne, že bych dostal jednu pozitivní odpověď, najednou byly pozitivní všechny. Tak jsem zase ze slušnosti všem psal, že už jsem něco našel. Vybral jsem si dvě rodiny u Aucklandu, kam měli co nevidět dorazit rodiče na naši třítýdenní cestu po Zélandu. Načasování bylo ideální, týden na jednom místě, druhý týden na druhém a pak už jen vesele vyzvednout rodiče.

Dokončil jsem ve zdraví pobyt v horách a vyrazil na sever. Mým cílem byla farma na poloostrově Awhitu jihozápadně od Aucklandu. Denise a Peter, pár okolo šedesátky, tu na rozloze 330 akrů (technická pozn.: to je hodně) chovali krávy, koně, slepice, kachny, prasata a MORČATA! No fakt, asi milion morčat jim tam běhalo volně po trávníku, ale mrchy malý se nechtěly nechat chytit.

Peter byl asi nejpohodovější borec, jakýho jsem potkal. Celej život pracoval jako vysoce postavenej manažer ve fabrice, aby si pak koupil obrovskej pozemek, kde mohla Denise chovat, co ji napadne a sám se rozhodl pěstovat vánoční stromky. Denise byla oproti tomu velice rázná farmářka, plevel byl pro ni fucking asshole, když jste se zeptali na nějakou blbost, tak její odpověď končila poznámkou, you bloody idiot, a pokud jste náhodou provedli něco špatně, tak to slyšeli až v Aucklandu. Nemyslela to ale zle, holt s váma jednala přímo. Stačilo se úplně neflákat, použít občas mozek a všechno bylo v naprostým klidu. Teda aspoň pro mě, jedna dánská dívčina to neměla úplně lehký. Působila trochu pohodlným dojmem, první ráno navíc místo v šest vstala až v osm, a tak si to občas slízla. Holka byla jinak v pohodě, jen byla taková "svá". Docela mě odzbrojila, když jsem ji po příjezdu řekl, že jsem z Český republiky a ona se zeptala: "A to je kde???"

Kromě ní tu byla jedna Rakušanka, jedna Francouzka a synovec Denise a Petera jménem Alex. Všechno přátelští lidé, takže byla ten týden v domě perfektní atmosféra. Navíc nás Peter po dopolední práci vzal na pláž, jeden den jsme místo práce jeli na moře kajakovat a v pátek večer nás vzali do social clubu na večeři.

Jo a v čem vlastně spočívala ta práce? Buď jsme opravovali plot, ale především jsme sprejovali ragwort. Co je to ragwort? U nás to my botanici známé pod názvem Jacobaea vulgaris. Furt nic? No prostě je to takovej žlutej plevel, co roste na loukách, a když ho kráva sní moc, tak chcípne. Četl jsem, že v Austrálii máte dokonce ze zákona povinnost ho odstranit ze svýho pozemku, aby se nemnožil. Nevim, kdo to kontroluje, jestli na to maj nějakou speciální policii, ale to je vedlejší. Každý ráno jsme nafasovali plnej patnáctilitrovej plastovej "bágl" na záda a do ruky hadici a vyrazili jsme do kopců kropit plevel. Smrtící koktejl, kterej jsme používali, byl naštěstí organickej a pro člověka bezpečněj. Proč to říkám? Hned první den se zjistilo, že Rakušance netěsnil jeden ventil, a tak měla od tý směsi potřísněný prsty. V tom momentu jsem si říkal, jakou jsem měl kliku, že jsem dostal lepší postřikovač. Za půl hodiny jsem měl celý mokrý záda. Pro jistotu jsem se zeptal Denise, jestli to není nebezpečný, ale očividně to byl jeden z těch blbejch dotazů. No raděj jsem pak dodatečně zkontroloval balení, abych měl klidnější spaní.

Týden utekl jako voda a já se přesouval do západního Aucklandu k jedný starší paní jménem Karen. Karen, ač důchodového věku, stále pracovala jako sestřička a její největší zálibou byla její zahrada. Celej týden jsem přemýšlel, jak bych Karen nejlépe vystihl a asi nejvíce se blíží slovo "rezervovaná". Nebyla tolik hovorná, smála se asi jenom v duchu, a když už jsme se o něčem bavili, tak to byly diskuze o historii, nezaměstnanosti mladých v Itálii, obnovitelné energii apod. Na druhou stranu měla pěknej dům a vařila dokonale. Každý ráno domácí chléb, cookies a navíc v sobotu uspořádala odpolední dýchánek pro nejbližší rodinu a známé, kdy se pekla domácí pizza (sežral jsem rovnou tři).

Dva dny po mně dorazil docela sympatický španělský pár a naším společným úkolem bylo každé dopoledne čistit komunitní zahradu od plevele. Komunitní zahrada bylo místo, kde měl každý malý plácek a na něm si pěstoval, co ho napadlo. Když jsem při příjezdu oznámil, že jsem vystudovaný ekonom, tak jsem si nevysloužil plnou důvěru v mé zahradnické schopnosti. Ujistil jsem tedy Karen, že poznám, co je plevel a rýč je můj nejlepší přítel. První den jsem asi ještě úplně nepřesvědčil, neboť jsem onen rýč dokázal zlomit (na mou obranu byl už fakt starej), ale další dny jsem pracoval tak horlivě, že místní svoji zahradu nepoznávali (v dobrym slova smyslu).

Ve volným čase jsem napsal rekordní tři články, čímž se můj blog poprvé v historii stal aktuálním a navíc jsem dokončil poslední přípravy před příjezdem rodičů. Ti se pro zajímavost právě nachází v Dubaji a za necelých 22 hodin bychom se měli šťastně shledat na letišti. No a za tři týdny můžete očekávat další sáhodlouhý příspěvek, tentokráte o naší dovolené.

pátek 17. ledna 2014

S01E08: Počátky trampingu na Zélandu


Název tohoto příspěvku může být trochu zavádějící. Nejedná se o sondu do dějin novozélandského trampingu, čímž se omlouvám všem nadšencům, kteří se tímto tématem dlouhodobě zabývají a kteří zavítali na tuto stranku v domnění, že bude pojednávat o událostech více než sto let starých. Události v tomto článku popsané se vrací do historie nedávné, Vánocemi počínaje a počátkem ledna konče.

Před Vánocemi skončila sezóna apple thinningu, a i když jsem mohl ještě dva, tři dny v sadu zůstat, představa, že bych tam strávil Vánoce sám, nebyla úplně lákavá. Připojil jsem se tedy k pár lidem ze sadu, co měli v plánu si užít svátky v malebném kempu u moře. Už jsem se viděl, jak zahlcuju facebook kýčovitejma fotkama západu slunce na písčitý pláži s palmami, ale realita byla krapet odlišná. Což o to, písek na pláži byl, ale s ním i spousta vyplavenýho dřeva a jinýho bordelu. Navíc bylo pod mrakem, sotva 18 stupňů a celkem velký vlny potopily veškerý plány na koupání v moři. Ale nebyly jsme zase tolik zklamání. Nic nám totiž nemohlo zkazit hlavní a tradiční náplň Vánoc; přejídání. No a že se neúčastnili štědrovečerní večeře žádné babičky a jiní příbuzní, zařadili jsme do programu i alkohol. Josh a Gabi, pár z Anglie, nadšeně prohlašovali, jak stráví celé Vánoce namol a borci ze Slovenska, Richie a Erik to pozichrovali litrem rumu a slušnou zásobou piva. Když jsme ještě dopoledne 24.12. doplňovali zásoby, nevěřícně koukali, že si beru "jenom" 15 piv (třetinkovejch) no a úplně mnou opovrhovali, když jsem jim sdělil, že to mám na oba večery a ne jenom na jeden. Trochu jsem si vyčítal, že sem toho nekoupil víc, ale zase jsem si chtěl z Vánoc něco pamatovat. 

Odpoledne jsme navařili, každej podle svýho gusta a tradic. So Slovákmi jsme spíchli bramborovej salát "co dům dal", kterej překvapivě chutnal tak, jak má. No a k tomu samozřejmě nesměl chybět řízek (kapr sem ještě z českejch rybníků nepřipraval). Jako předkrm byly všem servírovány krevety a dezert tvořil místní oblíbený dort Pavlova. Nebudu to prodlužovat, cíl byl splněn, přežrali jsme se! Rozdali jsme si ještě nějaký blbosti, abychom zachovali ducha Vánoc, no a když borci slovenský otevřeli flašku, že se jako začne chlastat, ostatní šli spát. Vypil jsem s nima aspoň pár piv a šel jsem spát taky. Další den jsme z povinnosti pokračovali v přejídání a ani ten den večer se nekonala nějaká bujará veselice. Nakonec jsme tedy Vánoce strávili v klidu a při smyslech. No a z rána 26. jsme se rozloučili a každý jel svou cestou.

Neměl jsem v podstatě žádný plán, co budu v následujících dnech dělat. Slováci na tom byli podobně, a tak jsme se dali do kupy s cílem poznávat okolní národní parky. Vyrazili jsme do městečka Ohakune, které slouží jako výchozí bod do dvou národních parků, Wanganui a Tongariro. Borci přišli s nápadem, že bysme mohli protáhnout nohy na kole a udělat nějakej pěknej jednodenní výlet. Trochu byli překvapený, když zjistili, že pronájem kola na den stál víc než pronájem auta, ale nakonec se s nekřesťanskou cenou smířili a kola vypůjčili. Naplánovali jsme trip k tzv. Bridge to nowhere. Je to most uprostřed deštnýho lesa, kterej byl místníma osadníkama před sto lety postaven v domnění, že jim tam za odměnu postaví silnici. Ta tam do dneška není a už tam nejsou ani osadníci, jen les a sem tam nějakej turista. Paní v infocentru nám vylíčila, že to je štreka tam a zpátky minimálně na 11 hodin, ale borec, co nám půjčoval kola nám říkal, ze to ňácí profící dali i za šest. Rozhodli jsme se samozřejmě věřit borcovi z půjčovny a řekli jsme si, že když si přivstanem, tak to za den dáme. Další den o půl osmý ráno už jsme připravovali kola na parkovišti u začátku cesty. Trochu mě to trvalo, a tak jsem borcům řekl, ať vyrazí napřed, že je dojedu. Ještě jsem se zeptal, jestli ví kam mají jet a oni, že jo a vyrazili. Poté jsem je sedm hodin neviděl. Montoval jsem kolo a nedával jsem moc pozor, kam jeli. Až po chvíli mi začalo vrtat hlavou, že jsem neslyšel otevírání závory, která značila začátek cesty. To už bylo ale pozdě. Borci si udělali vejlet do nowhere, ale rozhodně nenašli žádnej most. Pokud byste se náhodou ptali, proč jsem jim nezavolal, tak vězte, že na Zélandu často není signál ve vesnicích, natož uprostřed divočiny. 

Tak jsem si aspoň mohl jet vlastním tempem a po třech hodinách jsem dorazil k mostu. Název nezklamal, opravdu tam nic nebylo, jen most a les. Ale nenechte se zmást, výlet stál rozhodně za to. I kdybyste projížděli nejodpudivější krajinou Zélandu, furt by bylo na co koukat. Já jsem byl navíc uprostřed národního parku! Po cestě zpátky nedaleko parkoviště jsem opětovně potkal Erika a Richieho, a když mi vylíčili svoje zážitky, byl sem tak nějak rád, že jsem jel sám. Oba se dokázali vysekat, Richiemu se porouchala přehazovačka, Erik přetrhl řetěz, takže když jsme se shledali, oba byli docela rádi, že nás čekal jen závěrečnej sjezd k autům.

Vrátili jsme se do Ohakune, Richie úspěšně vyreklamoval kolo, že prej mu dali šmejd s nefunkční přehazkou a poté jsme přemýšleli, co dál. Blížil se silvestr a borci si usmysleli, že je třeba ho oslavit nějakou velkou party se spoustou lidí. Ohakune úplně nesplňovalo jejich parametry, a tak se rozhodli zvednout kotvy a vyrazit na hip hop festival do Wellingtonu (cca 350 km), kde měli následně od 6. ledna sjednanou práci. I když je o mně všeobecně známo, že sem pařmen, jak se patří, a hip hop mám prostě v krvi, řekl jsem si, že když už jsem jednou v horách, tak je taky pořádně prozkoumám. S borcema jsem se rozloučil a na druhý den jsem si zabookoval místo na stan u Oturere hut, chajdy pro vysokohorský turisty na úpatí Mt. Ngauruhoe, neboli Hory osudu z trilogie Pána prstenů. Vymyslel jsem, že v následujících dnech udělám okruh okolo tyhle známý a fotogenický sopky, kterej je zařazenej mezi tzv. Great walk. Na Zélandu je spousta různých tras, ale devět z nich je úplně nejvíc nejlepších a ty sdílí název great walk. Člověk má jistotu, že to bude stát za to, ale zároveň si musí dopředu zarezervovat místo v turistických chatách, co jsou na trase.

Na okruhu, který jsem chtěl absolvovat, byly tři, a tudíž bylo doporučováno trasu rozdělit na tři až čtyři dny. Když jsem ovšem viděl, že celá trasa měřila jen 43 km a uvážil jsem, že sem přeci jenom ostřílenej horal, řekl jsem si, že to dám za dva dny. Zarezervoval jsem tedy jenom jednu chatu, která byla příhodně uprostřed okruhu. Bohužel místa v chatě byly už měsíce vyprodány, a tak nezbývalo než booknout poslední místo pro stan. Ještě jsem stihl mrknout na předpověď, která nebyla úplně pozitivní, ale druhý den už jsem uháněl do hor v naději, že se vyhnu odpolednímu dešti. Poté jsem ovšem při obědě v jedné z ostatních dvou chat potkal dvě sympatické Američanky a než jsem se vydal zpátky na cestu, začalo pršet. Čekaly mě ještě tři hodiny chůze, a tak jsem vytáhl plášťenku a vydal jsem se vstříc příjemné procházce v dešti, větru a zimě. No, byl jsem celkem vděčnej, když jsem v šest večer dorazil do Oturere hut promočenej na kost.

Věci jsem si hodil ke kamnům a jal jsem se stavět stan. Nutno podotknout, že vál docela silnej vítr a kdo viděl Pána prstenů ví, že pláně mordoru nenabízí tolik ukrytů před větrem.. Je to prostě jen měsíční krajina s pár rostlinkama. Naštěstí jsem měl s sebou celkem kvalitní stan, takže jsem se větru tolik nebál. Větší obavy mi ale dělala noční teplota. Když jsem se balil na Zéland, říkal jsem si, že musim co nejvíc šetřit na váze a objemu, a tak jsem vzal letní spacák model biker pro teploty nad deset stupňů. Nějak jsem tušil, že by v noci mohlo i mrznout, a tak sem raděj na sebe nasoukal všechno, co jsem měl včetně povlečení na postel. Byla kosa, ale přežil jsem. Abyste si nemysleli, že jsem uplnej magor, tak kdyby šlo do tuhýho, byl jsem připraven se vetřít do chaty, takže zase nešlo o život!

Ráno jsem se zase vratil na cestu a čekala mě nejzajímavější pasáž celé túry, tzv. Tongariro crossing. Podle místních brožur je tongariro crossing nejlepší jednodenní trek pomalu v celym vesmíru. Jedná se o výstup na průsmyk Red crater ve výšce bezmála dvou km nad mořem se spoustou dechberoucích pohledů na sopečnou krajinu. Bohužel tím, že je tato část trasy tolik opěvovaná, sem míří v sezóně stovky a tisíce turistů. Na Red crater jsem vylezl celkem časně a všichni se tou dobou sápali nahoru na druhé straně svahu. V nejbližším bodě nebylo úplně letni počasí. Člověk musel bojovat se silnými poryvy větru, který měl navíc teplotu pod bodem mrazu. Nahoře nebylo pro mraky nic vidět, a proto jsem se ani nezdržoval vytáhnout foťák pro vrcholové foto sebe sama a uháněl jsem dolů. V tom momentu jsem spatřil ty davy. Představte si Pražskej hrad v hlavní sezóně. Tak to asi vypadalo najednou uprostřed hor. O to horší bylo, že to velká část turistů pojala jako výlet na pláž. Triko s krátkým rukávem, kratasy, někteří v džínách, v sandalech, Japonci s foťákama, důchodci, děti, no prostě všichni. Myslel jsem, že každou chvíli potkám maminku s kočárkem, jak zdolává skály v nelidských podmínkách. Když jsem všechny ty lidi míjel, skoro nikdo neopětoval můj úsměv a někteří vypadali přímo zoufale. Každou chvíli mě někdo zastavoval a ptal se na počasí nahoře. No byl jsem k nim upřímnej, ale aspoň jsem se je snažil povzbudit, že už jsou skoro tam. Docela jsem byl vděčnej, když jsem sešel zpět do údolí a tím pádem znovu mimo hlavní turistické trasy.

O pár hodin později jsem se vrátil do výchozího bodu a tím úspěšně za den a půl dokončil okruh. Byl jsem celkem unavenej, a tak jsem si naordinoval den volna, zamířil jsem ještě zpátky do Ohakune nabrat zásoby a nakoupil nějaký to pivko, protože byl zrovna silvestr. V kempu jsem večer potkal českej pár, tak jsme pokecali a společně v poklidu oslavil novej rok. Po dni odpočinku jsem ale znovu popadl ruksak a vyrazil zpátky do hor. Národní park Tongariro totiž tvoří dvě sopky. Jednu už jsem obešel a přece jsem tam nemohl nechat tu druhou nepokořenou. Tak jsem si řekl, že ji obejdu taky. Byl to trochu odlišnější masiv od hory osudu. Mt. Ruapehu je totiž mohutnější, vyšší, s celoročně zasněženým vrcholem a okruh okolo této hory měří 66 km. Ač jsou trase čtyři chaty, koupil jsem si lístek jen do dvou z nich a výlet rozdělil do tří dnů. Ta stejná paní z infocentra byla vyloženě rozladěná, že to nechci jít v pěti dnech jako ostatní, ale nemohl jsem ji vynit. Přeci jenom nevěděla, že jsem od Krkonoš, se kterejma se nějakej blbej skoro třítisícovej kopec nemůže srovnávat! Abyste si znovu nemysleli, že jsem úplnej blázen, nelezl jsem na vrchol, prostě jsem šel okolo s tím, že nejvyšší bod trasy byl zhruba v šestnácti stech metrech. 

První den cesty bylo perfektní počasí, fotil jsem všechno okolo včetně sebe a první lidi jsem potkal až večer v chatě. Byla to docela štreka, ale doplnil jsem energii, pokecal s lidma z oddílu mladejch záchranářů, který tam taky trávili noc a poté jsem se ubral ke spánku. Uprostřed noci nás probudily docela zlověstné zvuky. Přihnal se totiž silný vichr o rychlosti okolo 100 km/h, kterej běžně vyvrací stromy. Spánek nebyl úplně nejklidnější, protože jsem neustále očekával, kdy mi spadne chata na hlavu. Naštěstí ji postavili bytelně, a tak jsme se dožili rána.

Neměl jsem ale ještě vyhráno. Vítr se totiž do rána nezmírnil a bylo jasné, že to bude trochu extrémější procházka. Naštěstí nefoukalo proti, jinak bych ušel tak kilometr za hodinu. Spíš to přicházelo z boku a někdy i do zad, kdy se nedalo než běžet. Musel jsem si dávat trochu bacha, aby můj další krok neskončil o dvě stě metrů níž. No nějak jsem se po pár hodinách boje dostal do nižších poloh, kde už se dalo i normálně chodit. Odpoledne mě ještě zastihl počínající déšť, takže jsem do další chaty dorazil trochu provlhlej. Chtěl jsem si hodit věci zase ke kamnům, ale nějak nebylo zatopíno, protože tam nebylo ani živáčka. Prošmejdil jsem celou chatu v naději, že najdu alespoň jednu sirku, ale bohužel jsem neuspěl. Zjistil jsem ale, že chytám signál, a proto jsem šel na internet a googlil jsem, jak rozdělat oheň bez sirek. Byla to trochu trapná situace, měl jsem internet, ale ne oheň. Zatracená moderní doba. Půl hodiny jsem třel klacík o dřevo po vzoru trosečníka, ale vykřesal jsem nanejvýš trochu kouře. Aspoň jsem se tou usilovnou snahou trochu zahřál. Znovu se mi neusínalo úplně klidně. Byl jsem sám v chatě, která se nedala nijak zamknout, a v hlavě jsem si přehrával všechny horory, který jsem kdy viděl. Naštěstí se do rána žádnej masovej vrah neobjevil a já se vydal na poslední část trasy.

Po šesti hodinách chůze jsem zdárně dorazil zpět a že jsem měl hor tak trochu plný zuby, vyrazil jsem vstříc Aucklandu. Tou dobou zbývaly pouhé dva týdny do dlouho očekávané návštěvy rodičů a raděj jsem chtěl být v okolí už v předstihu. Měl jsem v plánu přečkat tyto dva týdny u dvou rodin, které by mě výměnou za 4-5 hodin práce denně poskytli příjemné bydlení a domácí stravu. No ale vzhledem, že už tak ten dnešní příspěvek vydá na samostatnou knihu, nechal bych zážitky z farmy zase na příště.
S01E07: Jak jsem si kupoval auto


Konečně můžu s čistým svědomím napsat tenhle příspěvek. Dlouho totiž nebylo jasné, jestli bude mít dobrý nebo špatný konec. Jak už to tak bývá, dopadlo to nějak mezi.

Ano, je to tak. Opravdu jsem si koupil auto. Vždycky jsem žil v tom, že člověk nejdřív pracuje asi tak sto let, aby si pak konečně koupil auto. Já jsem se rozhodl těch sto let přeskočit. Zvolil jsem přístup zodpovědného ekonoma, nejdřív peníze utrať a až pak je vydělej. Pokud se ale auto zásluhou mých znamenitých řidičských schopností úplně nerozpadne, měl bych za něj při odjezdu zase něco dostat. No ale to je vzdálená budoucnost, raději bych popsal, jak to vlastně se samotným nákupem bylo.

Vím, co si myslíte. To bylo zase vychloubání, že budu všude jezdit na kole, lenost zvítězila a kolo mi tak akorát zreziví. To samozřejmě vůbec, ale vůbec není pravda. Uvedu čtyři rozumné důvody, proč bylo třeba koupit auto. Člověk s autem je přeci jenom mnohem více mobilní než člověk na kole. Když jsme se s kamarády dohodli, že budeme Vánoce trávit v kempu 250 km daleko, mohl jsem jim buď říci, že tam dorazím na kole po Vánocích, nebo ještě ten samý den odpoledne autem. Druhý důvod má co do činění s prací. Mnoho nabídek je podmíněných vlastnictvím auta, protože je třeba se přesouvat z jednoho sadu do druhého nebo z vinice na vinici. Třetí důvod je ten, že za pouhé tři dny dorazí rodiče a vyrazíme na cestu okolo Zélandu. Buď jsme si mohli auto vypůjčit za těžký peníze a na konci ho zase vrátit anebo raději koupit celý auto. No a čtvrtý důvod souvisí s mojí snahou se konečně naučit řídit. Řidičský průkaz vlastním už sedmým rokem a za tu dobu jsem do kupy najel poctivých 300 km. Ne opravdu jsem se nespletl o nulu. Něco mi říkalo, že se řízení nebudu moct vyhýbat do nekonečna, a než rozbít cizí auto, tak radši rozbiju to svoje.

V půlce listopadu jsem tedy zahájil intenzívní hledání auta. Pokud by vám to náhodou vrtalo hlavou, tak jsem nezamýšlel koupi auta nového, nýbrž ojetého. Obrovskou výhodou na Novém Zélandu je, že se sem ve velkém dováží japonské ojetiny ve slušném stavu a za přijatelnou cenu. Místní domorodec mi pověděl, že je to z důvodu přísných a nákladných kontrol starších aut v Japonsku, kvůli kterým Japonci raději koupí nové auto. Co dělat s těmi nepotřebnými, ale stále velmi dobře zachovalými? Vyvezeme je na Zéland! Proto tu na silnicích potkáte hlavně Toyoty, Nissany, Subaru, Mazdy atd. Věděl jsem tedy, že moje "nová" kára bude z Japonska, ale to bylo tak všechno.

Po dlouhé úvaze jsem došel k názoru, že pro mě bude nejlepší kombík, do kterého bych mohl narvat kolo. Tušil jsem, že budu spíše spát pod stanem než v autě, protože bych si pro svoji výšku musel pořídit van nebo limuzínu. Cenový limit jsem si dal do 2 500 dolarů, tedy něco málo přes 40 tisíc korun. Někomu by už tyto informace stačily k začátku hledání nějakého pěkného kousku. Ne tak ovšem mně. Se mnou je totiž ta potíž, že když si kupuju tužku, dva týdny strávím výzkumem všemožných tužek a výběrem té ideální. A teď jsem si měl koupit auto.

Ponořil jsem se tedy do světa automobilových nadšenců a začal jsem bádat. Mezitím jsem zkoumal i nabídku, kterou obstarala internetová dražba trademe.co.nz, místní obdoba aukra. Zélanďani často nekladou takovej důraz na to vidět auto před jeho koupí, a tak se tu zvesela draží tisíce a tisíce aut. Po dvou týdnech jsem měl konečně ucelenou představu o tom, co hledám. Kombi značky Toyota, Subaru nebo Nissan s najetejma zhruba 150 až 200 tisíc km, manuální převodovkou, od roku 1996 do roku 2001 a cenou někde okolo 2 500 dolarů. Měl jsem v hlavě ještě dalších milion detailů, ale těmi vás nebudu zatěžovat.

Už už jsem byl blízko nákupu jednoho subaru impreza, vyplácal jsem asi dva tisíce Kč za detailní prohlídku, ale ač borec prohlašoval, že je auto jako nový, v servisu tvrdili něco jiného. Nechtěl jsem utrácet další tisíce za blbý prohlídky, a tak jsem si řekl, že si ji udělám sám. Shodou okolností se tou dobou objevilo na trademe jiný subaru impreza, který vypadalo víc než slibně. Zavolal jsem majitelům a domluvili jsme se předběžně na ceně. Auto mělo být v dobrým stavu až na to, že prý občas ukáplo trochu oleje. Táta mě po skypu ujistil, že to u aut tohohle stáří není nic tak výjimečnýho, a tak jsem se rozhodl, že jestli projde mou prohlídkou, auto koupím. 

Druhý den už jsem časně z rána uháněl autobusem směrem na Hamilton. Nevím, proč jsem už ráno vybral peníze z bankomatu, abych se o ně poté celou dobu strachoval. Dával jsem si maximální pozor na tašku a podezříval jsem raději každého kolemjdoucího, včetně důchodců a nemluvňat. Vtipný bylo, že v bankomatu byly jenom dvacetidolarovky a padesátidolarovky, takže jsem ani nemohl zavřít peněženku. No nikdo mě naštěstí neokradl a bez problémů jsem dorazil do Hamiltonu, kde jsem se shledal s místním mladým párem, který prodával auto.

Na papír jsem si vypsal asi miliardu věcí, co jsem chtěl zkontrolovat, ale v realitě to dopadlo trochu jinak. Ono ten pár byl strašně sympatickej a mně přišlo trochu blbý kontrolovat každej detail, protože by to vypadalo, že jim nevěřím. Vím, co si říkáte, to je ale kus vola, ale aspoň to hlavní jsem si prověřil a vzali jsme ho na projížďku. Auto jelo pěkně, během těch pár kilometrů se nerozpadlo a paní mě dokonce nechala řídit, ale na moje přání jen mimo hlavní silnice (záhy pochopila proč). Dojeli jsme tedy na poštu, vyřídili formality a od té chvíle jsem byl hrdým majitelem Subaru impreza.

První věc, kterou jsem po koupi udělal, bylo pojištění auta a dobře jsem věděl proč. Byl jsem víc než mizernej řidič, v životě jsem neřídil vlevo a zpátky do Hastingsu mě čekalo asi 300 kilometrů. Navíc jsem se nejdřív musel vymotat z Hamiltonu, což nebyla úplná vesnička. Hamilton je čtvrté největší město Zélandu s více než 200 tisíci obyvateli. Vyjel jsem na hlavní silnici a věděl jsem, že po pěti stech metrech mám odbočit doprava. Byl v tom ale háček, musel jsem se zařadit do pravýho pruhu, kde byla celkem hustá doprava. Nevěděl jsem ani, jak dát blinkr, a tak jsem uznal porážku a na křižovatce zahnul doleva, protože to bylo prostě jednodušší. Bohužel jsem tím pádem jel úplně do hajzlu. Po pěti kilometrech jsem s úlevou dorazil na kruhák, a tak jsem mohl jet zpátky. Konečně jsem nabral správný směr, ale čekala mě ještě jedna překážka, musel jsem natankovat.

Všechny pumpy byly na potvoru na druhý straně silnice, kam jsem se neodvažoval odbočit, a tak jsem znovu počkal na kruhák a jel zase zpátky. Na pumpě jsem předvedl malý divadýlko, kdy jsem nejdříve zaparkoval moc daleko od hadice, abych se k ní následně přiblížil spíše poskoky než plynulou jízdou. Konečně mě taky napadlo zkontrolovat spodek auta. Když jsem spatřil maličkou kapku oleje, málem jsem se zhroutil. Hotovo, vymalováno, auto je na odpis. Vystresovanej jsem odjel z benzínky a až po chvíli mi došlo, že jsem si ani nezapnul pásy. Neptejte se mě jak, ale nakonec jsem těch 300 kilometrů dal. V následujících dnech jsem se snažil jezdit co nejvíc, abych se z otřesnýho stal aspoň špatným řidičem. Taky jsem dal auto do servisu, aby na to mrkli, vyměnili jednu gumu, která, jak jsem si při svý detailní prohlídce nevšiml, byla úplně sjetá a zkontrolovali ten olej. K mé velké úlevě mi servisák řekl, že je auto v dobrym stavu, jen to občas ukápne skrz jedno těsnění, který bude třeba eventuálně vyměnit. V dalších dnech a týdnech jsem najel stovky kilometrů a snad se o něco zlepšil. Dnes, po měsíci a půl, jsem si byl nechat udělat nový těsnění, takže by mělo být auto v naprostým cajku. Zaplatil jsem sice o něco víc, než jsem před nákupem plánoval, ale aspoň, že to mám z krku.