S01E06: O statečném trhači jablek

Neděle, tradiční den příspěvků do mého blogu. Ta dnešní je trochu výjimečná, neboť za dva dny bude štědrý večer. No a co to znamená? Že můj blog je těžce neaktuální, protože popisuje události více než měsíc staré! Takže místo balení dárků a zdobení stromku sedím za kuchyňským stolem uprostřed jabloňovýho sadu a doháním manko. A abych se trošku naladil do vánoční atmosféry tady v počínajícím létě, pojmu to dnes trochu pohádkově. Tak se pěkně usaďte, milé děti, pohádka začíná.

Bylo nebylo, v jednom hostelu na kraji města zvaném Hastings, rozhodoval se švarný mládenec, co dál dělat. Před nedávnem opustil rodnou chaloupku a vypravil se hledat štěstí na druhý konec světa. Osud ho zavedl do země Nového Zélandu. Což o to, kraj to byl přenádherný a lidé milí, jenže bochník chleba tu stál stejně jako doma celé stavení. Peníze rychle ubývaly a mládenec, říkejme mu třeba Zbyněk, pochopil, že k dalšímu živobytí potřebuje robotu. Zamířil proto přímo do srdce všech vinohradů a jabloňových sadů, do Hastingsu. Štěstí mu z počátku přálo a zanedlouho začal pracovat jako nádeník na vinném sadu. Práce to byla ale mizerná, od samého ohýbání ho bolelo celé tělo a peníze také nebyly kdovíjaké, neboť část výplaty náležela hamižnému kontraktorovi. Není divu, že si po dvou týdnech hledal robotu jinou.

V hostelu, kde trávil večery a noci, se potkal s Angličanem Joem, který též hledal práci. Mládenec to byl trochu neukázněný, neboť před cestou na Zéland propil skoro všechny peníze v Americe, ale od té doby se rozhodl vyhýbat proklatému alkoholu a žít spořádaný život. Navíc byl veselé povahy, takže když Zbyněk sehnal dvě místa v jabloňovém sadu, nabídl práci právě Joeovi. Společně se přestěhovali do malého odstaveného obytného přívěsu uprostřed sadu a hned druhý den se časně z rána přidali ke svým společníkům v práci.

Ti se se ukázali jako vskutku sympatičtí lidé, a tak byly následující večery plné povídání, dobrého jídla a také piva z nedalekého hostince zvaného Roosters. Dohromady celá skupina čítala 23 osob, 6 Němců, 6 Francouzů, 3 Čechy, 3 Angličany, 2 Švédy, 2 Slováky a jednoho Novozelanďana. Časně z rána ovšem museli všichni vstát a čekalo je dlouhých devět hodin práce. Úkolem bylo protrhávat malá nezralá jablka ze stromu, tak aby ta zbylá měla dostatek slunce a prostoru k růstu. Mzda se poté odvíjela od počtu očesaných stromů, takže se každý snažil trhat tak rychle, seč mu síly stačily. Nic se ovšem nesmělo, jak se říká, odfláknout. Jablka se musela trhat opatrně a bez stopky a za žádných okolností se nemohla využít k sestřelení těch těžko dosažitelných. Na to, aby všichni pracovali tak, jak mají, dohlížel Neville, zvaný též orlí oko.

Zpočátku vodu čerilo sem tam nějaké nedorozumění. Tuhle Neville špatně ocenil stromy a lidé nevydělali ani na suché z nosu, jindy se zase práce nečekaně posunula o hodinu kvůli sprejování. To pak občas lidem uklouzlo nějaké to nevlídné slovo na adresu Nevilla a zpropadených jablek. Navíc přišlo pár deštivých dnů a každý ví, že pracovat v promáčeném oblečení a botech na náladě nepřidá. Déšť ale vystřídalo slunce, práce začala jít pěkně od ruky a lidé si přestali stěžovat. Také s každým týdnem přibývalo v měšci pěkných pár zlaťáků, které byly tentokráte ušetřeny chtivé ruky kontraktora a šly přímo z účtu majitele sadu. Tím byl Phil, který si rychle získal sympatie většiny díky hostině, kterou po dvou týdnech uspořádal. Stoly se toho večera prohýbaly pod vahou pečeného masa a klobás a mastnotu lidé zapíjeli pivem.

Dny plné práce ubýhaly, listopad se pomalu přelil do prosince a z ničeho nic zbývalo jen posledních pár stromů k očesání. Všichni si byli vědomi, že se robota chýlí ke konci, a tak postupně opadala pracovní morálka. Už se nepracovalo tak usilovně, nikdo už si dobrovolně nekrátil přestávky, aby napracoval pár stromů navíc. Někteří také polevili v pozornosti, což skončilo pádem jedné německé dívky ze žebříku a zlomeninou ruky. Do té doby nejlepší pracovnice tedy opustila sad o pár dnů dříve. I přes viditelné zpomalení se každým dnem neúprosně blížil konec. Nebohý Neville se ale musel co ohánět, aby z lidí vykřesal poslední zbytky odhodlání. Nakonec je jeho zvýšený hlas popohnal a v úterý 17.12. byl protrhán poslední strom. Nad sadem se rozhostila zvláštní atmosféra. Všichni již větřili blízký odjezd a poslední večery nebyly již tak bezstarostné. Některé čekalo příjemné cestování, jiné návštěvy příbuzných a ostatní hledali další robotu. Nově nabytý volný čas byl využit k plánování, úklidu a rozjímání. Joe se bohužel rozhodl trávit poslední dny ve společnosti rumu a bourbonu, takže se stal záhy krapet otravným. Nebylo divu, že Zbyněk trochu s povděkem přijal fakt, že se jejich cesty měly rozdělit, protože Joe mířil na druhý ostrov.

Ještě než si ale všichni dali závěrečné sbohem, uspořádal Phil vánoční večeři v hostinci Roosters, která byla plna dobrého jídla z ruky jeho ženy Kirsty. Do pohárů bylo rozléváno místní pivo, kterého si mohl každý dopřát, co hrdlo ráčilo, neboť vše platil Phil. Nejeden se druhý den probudil s bolavou hlavou a nepříjemným pocitem v žaludku. To už se ale lidé začali loučit a postupně odjížděli vstříc novým krajinám a zážitkům. Padl večer a Zbyněk se procházel po opuštěném sadu. Práce byla hotova, přátelé odjeli a jeho naplnil zvláštní pocit, že by klidně zůstal a pracoval o pár týdnů déle. Ale tak tomu už bývá, každé dobrodružství jednou končí a jiné začíná. Kdo ví, třeba tím dalším bude sběr jablek, na který se přihlásil od začátku února.

KONEC