S01E05: Zase práce

Malá ukázka z příští epizody

Tak už přišel prosinec a s ním do Česka teploty okolo nuly, sníh a k tomu z vichry z hor a kalamity. Pro dlouhé zimní večery jsem vám tedy připravil nějaké to čtení z druhého konce světa. Dnes se zaměříme na profesní stránku života na Zélandu, přičemž bude celý text rozdělen do dvou pasáží. Po Cimrmanovsku bude první část věnována teoretickému výkladu o hledání práce a práci samotné a tento výklad bude sloužit hlavně těm odvážlivcům, kteří se na Zéland chystají. No a pro ty, kteří preferují českou kotlinu a nechtějí umřít nudou nad popisem toho, jak sehnat práci někde na Novém Zélandu, doporučuji přeskočit rovnou k druhému oddílu, který pojednává o mých nevšedních zážitcích z pracovního prostředí. Tak tedy směle do toho...

1.1.1 Teorie

Na Nový Zeland přijíždí každoročně spousta mladejch lidi z celýho světa s podobným cílem jako já, pracovat a cestovat. Kdo by nevěděl, tak se tato sorta lidí nazývá backpackeři, podle báglu, který zpravidla nosí na zádech. Na celém Zélandu jsou jich tisíce, a i přesto si tu převážná většina z nich najde dříve či později práci. Zéland totiž každoročně vyváží obrovská kvanta jablek, kiwi, vína atd. a potřebuje maníky, kteří pomůžou s péčí o ovoce a jeho následnou sklizní. Najít práci v tomto odvětví není zas tak obtížné, člověk se ovšem musí smířit s tím, že to bude často náročná, manuální a monotónní práce za minimální mzdu. Pro Čechy je výhoda, že se tato minimální mzda pohybuje v úplně jiných relacích než u nás doma. Podle zákona zde máte narok na minimálně 14,85$ za hodinu, což je po nedávném oslabení koruny 250 Kč. Není ovšem třeba urychleně podávat výpověď a hnát se sbírat jabka na Zéland. Vysoké výdělky totiž doprovází úměrně vysoké ceny jídla, ubytování apod. Pokud se ale člověk trochu uskrovní, může za jeden či dva měsíce dřiny našetřit celkem slušné peníze. 

Existují v podstatě dvě cesty, jak si najít práci. Buď se domluvíte přímo s majitelem (manažerem) sadu či vinice, nebo se necháte zaměstnat tzv. kontraktorem. To je týpek, který dohazuje farmářům lidi. Má spoustu kontaktů, takže pokud takovému borci zavoláte, je určitá šance, že pro vás něco bude mít. Problémem je, že to kontraktor nedělá zadarmo a část vaší tvrdé práce jde do jeho kapsy. Zkuste mít potom rádi vašeho kontraktora. Samozřejmě je tedy výhodnější se domluvit přímo s farmářem, jenže ti jsou dost často líní shánět lidi a tak mají svého kontraktora.

Jak tedy asi nejsnadneji sehnat práci? Zaprvé mít auto, neboť je často podmínkou zaměstnání. Zadruhé být tam, kde brzo vypukne práce na určitém druhu ovoce, především na jablkách (thinning, picking), na vinici, na kiwi, na třešních a pak taky na stonefruitu (ovoce s peckou - meruňky, švestky, broskve) atd. atd. Zatřetí být aktivní. Volat (emaily a sms tu nikdo nečte), objíždět farmy, sady, vinice a taky se ptát ostatních backpackerů, jestli o něčem neví. No a začtvrté být Čech. Zní to jako blbost, ale fakt je to výhoda. Češi tady mají dobrou pověst jako pracovníci. Moc neremcaj a většinou nedají výpověď po dni práce. Ono totiž, když sem přijedou Francouzi či Angličani a začnou pracovat v sadu, mají často pocit, že měli raděj zůstat doma. Práce rozhodně není snadná, člověk se musí ohánět a někdy je rád, že si vydělá alespoň minimální mzdu. A ta není po obyvatele zbohatlých západních zemí tak atraktivní, jako pro nás. Když tedy voláte někomu o práci, hned se setkáte s otázkou, odkud jste. Dokonce jsem tu narazil i na kontraktora, který přednostně shání Čechy. Ale samozřejmě se zase nelze spoléhat, že vám po ukázání českého pasu farmáři utrhnou ruce a nacpou stodolarovky do kapes. Člověk si to stejně nakonec musí odmakat.

Samozřejmě, co by byla teoretická část bez nějakého pěkného rozdělení do kategorií?! Sezónní práce je tu dvojího typu. Contract nebo by hour. By hour je člověk logicky placen od hodiny (na 99 % to bude minimalka) a na kontraktu dostáváte peníze za odpracované množství. Obojí má své výhody i nevýhody. Na hodinovce máte své jisté, žádnej spěch, pohodička. Zase si ovšem nevyděláte víc než minimální mzdu a den se vleče. Na kontraktu je často třeba makat bez zastavení celý den a stresovat se, jestli to bude aspoň na minimální mzdu. Ze zákona vám sice zaměstnavatel musí minimální mzdu doplatit, i když jste podle kontraktu vydělali méně, ale po dvou, třech dnech, kdy nesplníte plán, si můžete hledat novou práci. Na druhou stranu máte při práci na kontrakt šanci, že vyděláte i 200$ za den a pracovní hodiny ubíhají neuvěřitelně rychle. Často se člověk dostane do situace, kdy doufá, že je na hodinkách spíš méně než více.

Jo a ještě jedna věc do příručky sezónního pracovníka na Zélandu. Nehledě na to, jestli práci už máte nebo stále ještě hledáte, je lepší někde bydlet. Možností je rovnou několik. První je přímo v sadu s ostatními kolegy a to pod stanem anebo v autě. Lidé si tu pro cestování pořizují kombíky nebo minivany, ze kterých vyhodí druhou a třetí řadu sedaček a namontují postel. Spotřeba na sto kilometrů: přes 10 litrů, ložnice s kuchyňkou na čtyřech kolech: k nezaplacení. K dispozici je společná kuchyň, záchod, sprcha a pračka za symbolický poplatek majiteli sadu. Druhá možnost je spát v hostelech, které se specializují na sezónní pracovníky a nabízí výhodné týdenní sazby okolo 1500-2000 Kč za týden. Manažer vám často i pomůže s hledáním práce, protože má kontakty na okolní sady a kontraktory. A třetí možností je pronajmutí apartmánu. Slovo byt se moc nehodí, protože v bytu tu nikdo nebydlí a žádné bytovky tu ani nejsou. Pronajmete se tedy ve více lidech celý přízemní domek a platíte týdenní nájem. Ten se pohybuje okolo 2000 Kč za osobu. Nabídka je ovšem dost omezená. Narozdíl od naší domoviny se ovšem většinou nezavazujete zůstat na určitou dobu. Po dvou týdnech se můžete sbalit a jet jinam. Je tedy čistě na vás, jestli preferujete společnost, soukromí, lepší ubytování nebo snad romantiku přímo v sadu.

1.1.2 Praxe

No a jak to bylo se mnou?  V třetím díle jsem psal o tom, že jsem se přesunul do Hastingsu, města v největší sadařské a vinařské oblasti Zélandu. Učinil jsem tak hned po konci dvoutýdenního cestování po jižním ostrově. Důvod byl prostý. Přeci jenom jsem cítil potřebu vydělat nějaké ty peníze a říkal jsem si, že najít práci bude na tomto místě asi snazší než někde uprostřed hor. Před cestou do Hastingsu jsem si našel, že práce na přilehlých vinicích tu probíhá po celý rok a sezóna jablek se rozjíždí v půlce listopadu.

Musel jsem ale taky vyřešit, kde budu bydlet. Řekl jsem si, že největší zábava bude asi na hostelu společně s ostatními backpackery. Před cestou jsem si zarezervoval místo v Eco Lodge, kde mě přivítal osobitý a vcelku pohodový John. Ono když řídíte místo, kde v hlavní sezóně bydlí 80 mladých lidí, tak asi není dobré být cholerik.

První den po příjezdu, v neděli 27.10., jsem se ještě bavil cestováním pro kolo, ale hned, co začal pracovní týden, jsem rozhodil sítě a hledal práci. Rychle jsem zjistil, že kolo není špatné na dojíždění do práce, ale často je třeba auto, což ale nesnížilo moje odhodlání. Projížděl jsem různý pracovní servery, napsal jsem o práci 17 kontraktorům a dostal celou jednu odpověď (ve znění: "uvidíme"). nakonec jsem ale po pouhých dvou dnech hledání uspěl. Kamarád, Slovák, z hostelu za mnou přišel, že mu jeden kontraktor nabídl práci na vinici pro dva lidi. Měl jsem samozřejmě kliku, že přišel za mnou, ale přičítám to také tomu, že jsem holt borec a kdo by se mnou nechtěl pracovat...

Den nato jsme za ranního rozbřesku seděli v kamaradově subaru a uháněli vstříc vinici. Byl jsem pln načení a očekávání a náladu mi kazil snad jen fakt, že ono slavné subaru s turbem a pohonem na všechny čtyři žralo 10 litrů na 100 km a já musel platit půlku spotřeby. No alespoň jsem nemusel těch 30 km každé ráno absolvovat na kole. A na co ho tedy mám, ptáte se? Jezdím s ním do obchodu a po okolí. Že by mi k tomu stačila plečka a ne kolo za 551 dolarů? Ja vám dám plečka, ještě uvidíte, nevděčníci, až se budu projíždět po vrcholcích zelandskych Alp!

Na vinici nás kontraktor předal do rukou zkušenějších kolegů, kteří nám vysvětlili co a jak. Jednalo se o tacking neboli wire lifting. Větve vína rostou všude možně, a proto musite projít celej řad a z každého sloupku sejmout jeden nebo dva dráty a umístit do pozice na sloupku podle velikosti vína. Tím, jak zdvihnete drát, přitisknete větve hezky k sobě a díky tomu také všechny směřují nahoru. Práce to není složitá, ale i tak se dá zkazit. Kontraktor sice vzápětí odjel (někam se válet a počítat peníze), ale stále na nás dohlížela supervisorka (jaký pěkný český termín!), která, jak to tak už na světě chodí, byla absolutní pí**. Za celé následující dva týdny jsem ji neviděl se ani jednou usmát a neustále pro nás měla nějakou tu připomínku, co děláme blbě. Ne, že bychom byli dokonalí. Člověk to musel do jisté míry šidit (možná by se spíš hodilo jedno sloveso na j), protože jsme nebyli placeni od hodiny, ale od počtu řad. Po čase jsme si vypěstovali instinkt na to, kde se zrovna nacházela supervisorka, a pokud byla, nedej Bože, u nás, samozřejmě jsme se snažili být pořádní jako nikdy dříve.

Ostatni kolegové byli kromě Dalibora (toho Slováka) Francouzi a Němci. Tyto dva národy tvoří na Zélandu absolutní většinu mezi backpackery. Mladých Němců je tu asi nejvíce. Když zajdete do supermarketu, často si připadáte, že jste se místo na Zélandu ocitli kdesi v Bavorsku. Z dalších Evropanů tu nejčastěji natrefíte na Čechy, no a potom od všeho trochu, Angličani, Slováci, atd. Kromě Evropanů je tu spouta Jihoameričanů, a to z Chile a Argentiny a něco málo Asiatů.

Zvedání drátů bylo, pravda, trochu monotónní, ale zato docela jednoduché a ne úplně náročné. Člověk se v podstatě celý den procházel po vinici. Peníze nebyly tedy zrovna kdovíjaké, ale když se člověk neflákal, tak si na minimální mzdu vydělal. Horší časy nastaly s tzv. Bud rubbingem. Ze spodu každého stromku vína raší větvičky, které je třeba otrhat. Jde to celkem snadno. Stačí rukou (v rukavici) přejet kmínek stromku a většina přebytečných větví opadala. Problém byl v tom, že ke každému stromku je třeba se ohnout a často i dřepnout a takto v průměru 3000krát denně.  Po dvou dnech mě bolel celý člověk a bylo mi jasné,  že práce na vinici bude spíše dočasná. Po dvou týdnech si můj slovenský kolega a zároveň řidič našel jinou práci a já jsem podal výpověď společně s ním a začal si hledat práci na jabkách. Byla totiž půlka listopadu a pomalu se rozjížděla sezona apple thinningu, neboli protrhávání jablek. Jablka tu rostou na stromech v trsech podobných vinným hroznům a po vašem odborném zásahu by mělo mít každé jablíčko prostor na růst. Konečně bych tak mohl uplatnit svoje centimetry a zároveň to byl můj jakýsi cíl, jet na Zéland a pracovat v jablečnym sadu (ne úplně ambiciózní, přiznávám). A jak to s jabkama dopadlo? To be continued... (musim to rozdělit na dvě epizody, už takhle je to dlouhý i na zimní večery)