To, že po příjezdu na Zéland koupím kolo, jsem plánoval už v Čechách. Člověk se přeci jenom občas potřebuje přemístit z místa na místo a já jsem stále přesvědčen o tom, že kolo je ta nejlepší varianta. Autobusy jsou tu tuze drahé a navíc bych byl odkázán na jízdní řad, vlaky tu slouží spíše pro vyhlídkové cesty a auto sice není špatné, ale vyžaduje poměrně značnou počáteční investici. To takové kolo je o poznání levnější, samotný provoz nestojí nic a navíc se jízdou na kole tříbí tělo i duch. Samozřejmě jsem musel trochu přizpůsobit množství věcí, které jsem si sebou zabalil. Ještě stále na potkání machruju s tím, že můj batoh vážil při odjezdu pouze 9,6 kg. Je pravda, že moje zásoba spodního prádla a oblečení celkově je dosti omezená. Ale jsem kluk čistotný a navíc si už dneska (teprve po třech týdnech) koupím prací prášek. Ale zpátky ke kolu. První část jeho koupě byla celkem jednoduchá. Zaregistroval jsem se na trademe.co.nz, zelandské obdobě aukra, a pak už jen stačilo počkat, až se objeví ten pravý kousek. Výběr jsem měl trochu omezený, zamýšlel jsem koupi MTB s devětadvaceti-palcovými koly a velikostí rámu XL. V okamžiku, kdy se přesně takové kolo objevilo v nabídce, jsem věděl, že ho musím vydražit. Nakotlil jsem tam takovou částku, na kterou se ani zbohatlí Zelanďani nezmohli a kolo bylo moje. I tak jsem ovšem zaplatil pouze polovinu toho, co bych dal za ten samý model v obchodě.
Nyní mě čekala ta trochu složitější část, a to jak se k vydraženému kolu dostat. Háček byl v tom, že borec, od kterýho jsem kolo koupil, bydlel skoro tisíc kilometrů od místa, kde jsem se zrovna nacházel, jo a samozřejmě jsem byl na tom špatným ostrově. I tak jsem se rozhodl si kolo vyzvednout osobně. Důvodů bylo hned několik. Zaprvé by ho borec mohl sice poslat kurýrem, ale člověk tu jaksi nemá žádnou trvalou adresu a navíc jsem si nebyl moc jistej, jak moc by se mu chtělo to nechat zabalit a poslat. Zadruhé jsem měl v plánu přesídlit na severní ostrov do Hawke's bay, což je největší sadařská a vinařská oblast Nového Zélandu. Z ní už by bylo moje kolo vzdáleno pouhých 300 km. No a zatřetí bych měl kolo hned a byl bych plně mobilní.
Koupil jsem si tedy lístek na trajekt do Wellingtonu, autobus z Wellingtonu do Hastingsu v Hawke's bay a zpáteční lístek na autobus z Hastingsu do Taurangy, města, kde se nacházelo moje kolo. Dohromady pouze a jenom 1000 km cestování. Musel jsem ovšem ještě vyřešit problém, jak kolo naložit do autobusu. V podmínkách společnosti jsem se dočetl, že by kolo mělo být zabalené v krabici, tzn. se sundanými řidítky, pedály a předním kolem. Poprosil jsem tedy borce, jestli by to aspoň v nejakym bike shopu nechal zabalit. Dostalo se mi odpovědi, že maká v nemocnici a nemá čas. To mně trochu zkřížilo plány, protože jsem chytře domluvil den převzetí na neděli, takže nezbývalo než si kolo zabalit sám. Ještě před cestou jsem si sehnal vhodnou krabici. Trochu mě překvapilo, jak velká byla samotná krabice. Taková krabice na kolo vhodné pro mou postavu je kupodivu velká jak kráva. Člověk by řekl, že to je jen trapnej kus kartonu, ale ono taková krabice jak kráva taky něco váží. Alespoň jsem ji trochu složil, což ovšem překvapivě nesnížilo o tolik její váhu. Ještě jsem potreboval vyřešit, jak sundat z kola řídítka a pedály. Profesionální nářadí je krapet drahé a proto jsem si u Číňanů (obdoba našich Vietnamců) koupil za pár dolarů sadu inbusových klíčů a hasák.
Vyzbrojen batohem a krabicí, s nářadím v brašně jsem konečně vyrazil na cestu. Je pravda, že lidé úplně často necestují s velkou prázdnou krabicí, a proto jsem si vyslouzil pár udivených pohledů. Horší bylo, že se docela pronesla a když se do ní opřel vítr, musel jsem s ní trochu bojovat. I tak jsem nakonec zdárně dorazil do Taurangy, kde jsem si vyzvedl kolo. Do odjezdu autobusu zpátky zbývaly asi dvě a půl hodiny, takže celkem dost času. Borec ovšem bydlel na předměstí a do centra na zastávku autobusu to bylo šest kilometrů. Vydal jsem se tedy na cestu zpět do centra. Po chvíli mě napadlo zkusit hasákem sundat pedály a k velkému překvapení jsem zjistil, že laciný hasák od Číňanů je úplně na h.... Naštěstí byl ve městě jeden obchod s kolama otevřený i v neděli. Byla to trochu zacházka, ale stale jsem měl dost času. Na místě mi pedály povolili a ja se šťastný vydal do centra. Nutno podotknout, že jsem ještě stále vláčel svoji krabici, která jízdu na kole rozhodně neusnadňovala.
Když jsem dorazil do centra, zbývalo mi ještě pár desítek minut do odjezdu autobusu, a tak jsem si ještě zašel koupit něco k jídlu. Když jsem vycházel z obchodu a zkontroloval čas, zjistil jsem, že mám už jen patnáct minut na to, abych doběhl na zastávku, sundal pedály, řídítka, sedlo, přední kolo, složil krabici, vsechno do ní naházel a krabici oblepil izolepou, aby držela pohromadě. Začal jsem tušit, že jsem trochu v hajzlu. Rychle jsem doběhl na zastávku a jal se rozkládat kolo. Začal jsem pedály. První šel dolů hned, ale druhý ani za boha ne. Tím jak jsem jel do centra, jsem totiž pedál utáhl zpátky. To znamenalo jediné. Kolo se nemohlo vejít do krabice. V sekundě jsem tedy krabici odhodil k nejbližšímu odpaďáku a přešel jsem na plán B. V podmínkách společnosti se též psalo, že v krajním případě stačí alespoň zakrýt řetěz a sundat řidítka a přední kolo. Toto byl rozhodně krajní případ. Do odjezdu zbývala asi minuta. Nervózně jsem povoloval šroubky na řidítkách, pedál hodil do tašky s jídlem mezi banány a začal jsem obalovat řetěz. No nebudu to prodlužovat, autobus měl naštěstí pár minut sekeru, takže jsem kolo jakž takž připravil. Na cestě autobusem zpátky do Hastingsu jsem seděl unaveně, ale s vědomím, že kolo se veze se mnou. Jediné, co mě trochu kazilo celkový dojem bylo to, že jsem se já vůl tahal s debilní krabicí tisíc kilometrů, abych ji ve vteřině vyhodil. Ale jinak jsem celou akci prohlásil za úspěšnou. No a jak už jsem naznačil, nyní se nacházím v Hastingsu, kde už pár dní pracuju. Dneska výjimečně prší, takže máme volno, ale zítra mě čeká další těžká robota. No ale o práci zase příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat