S01E02: Něco na těch Zélandskejch tučnácích smrdí

Na Zélandu jsem už bezmála měsíc a jenom jeden příspěvek? Máte pravdu, je to slabý. Dneska mám konečně volnější den, a tak jsem se rozhodl vylíčit pár zážitků z posledních dnů. Jak už jsem, tuším, psal minule, první tři dny jsem strávil v Christchurch, největším městě jižního ostrova. Zelandska města se nemohou pochlubit příliš dlouhou historií. Většina raných historických budov je zhruba sto-stopadesat let stará, což Evropana úplně neohromí. Prohlídka měst  tedy není hlavním turistickým tahákem Zélandu. Christchurch navíc zhruba před dvěma lety zasáhlo poměrně silné zemětřesení, které poničilo to málo, co stálo za vidění. Prohlídku města tedy doporučuji spíše fandům polorozbořených staveb a lešení.

Ty tři dny sloužily hlavně k zařízení několika málo organizačních záležitostí a určitému rozkoukaní. Už před cestou jsem si nastudoval, že nejlevnější supermarket je Pak'n save, ale jak jsem poznal hned při první návštěvě, tento supermarket není dělaný pro  zrovna drobné nákupy. Stogramove balení sýra jsem tu ještě neviděl. Nejmenší má čtvrt kila, stojí cca 4$ (=65Kč), pak se prodává pulkilove balení za 7$ (115Kč) a konečně kilove balení za 9$ (145Kč). Jakožto vystudovaný ekonom jsem si nemohl koupit jiné něž kilove balení a popravdě řečeno, sýr nebyl po pár dnech mou oblíbenou pochutinou. Ale dost už o sýru, raději bych měl přejít k tomu hlavnímu. Po třech dnech dorazili do Christchurch Juraj a Katka, dvaja Slováci, a druhý den jsme vyrazili na dvoutýdenní cestu okolo jižního ostrova. Měl jsem trošku černý svědomí, že místo zodpovědného hledání práce jedu utrácet další dolary, ale dokázal jsem si to zdůvodnit tím, že stejně ještě není sezóna a tím ani práce, a proto bude moudřejší si dát dovolenou a teprve později si na ni vydělat.

Do kupy jsme se s Katkou a Jurajem dali přes internet. Katka bydlí v Blenheimu, menším městě na severu jižního ostrova a je na Zélandu se sejnym ročním vizem jako já, no a Juraj přicestoval na návštěvu Zélandu z Austrálie, kde už pár měsíců pracuje. Před cestou jsme se v životě nepotkali, ale nějak nám to ani nevadilo. Po Zélandu jsme cestovali Katčiným autem, které nás i se svými více než 180 tisíci najetými kilometry spolehlivě přepravilo po prašných cestách i zasněžených průsmycích. Na druhou stranu 180 tisíc kilometrů je relativně málo. Prodávají se tu kousky, které mají najeto i 400 tisíc. Ale zpět k naší cestě. Většina více či méně zcestovalých cestovatelů se shoduje, že jižní ostrov oplývá ještě bohatší přírodou než ostrov severní a i já, který jsem projel kus světa a viděl všelicos, jsem musel uznat, že je to tu celkem pěkný. Postupně jsme navštívili hory, jezera, pláže, deštné lesy, fjordy, ledovce, jeskyně a jiné. Jen abych za padesát let věděl, kde všude jsme stravili noc, tak si tu uvedu seznam; Lake Tekapo, Oamaru, Owaka, Te Anau (2x), Queenstown, Haast, Greymouth, Karamea, Murchison, Takaka (2x). Přespávali jsme v hostelech, z nichž rozhodně vyčnívá farma Billa a jeho ženy. Vitální stařík si přímo u sebe na farmě nad garáží zřídil pokoj pro pět lidí a už pár let poskytuje noclech lidem z celyho světa. Jako program na důchod to nezní uplně špatně.

No a co by dál stálo za zmínku? Jižní ostrov se chlubí kromě přírody také rozmanitou zvířenou. Nutno podotknout, že často jenom chlubí, skutečnost je trochu odlišná. Příkladem jsou tučňáci. Je tu spousta cedulí typu: "bacha, po cestě běhají tučňáci", nebo "tady můžete pozorovat tučňáky", ale za celou dobu jsme žádnýho nepotkali. Hlavně Oamaru mělo být městem tučňáků, ale člověk musel zaplatit 30 dolarů za vstup do areálu, kde prý tučňáci večer vystupují z vody. Jako správní Češi a Slováci jsme se snažili najít místo, kudyma by se dalo do areálu projít zadarmo, ale měli to zadělaný poctivě. V Oamaru byla ještě jedna možnost jak spatřit tučňáky. V přístavišti bylo stary dřevěný molo, na jehož konci bylo něco jako tučňáci. Člověk ovšem nemohl jít blíž a přesvědčit se, protože molo bylo oplocene, že prý jsou některé trámy ztrouchnivělé. Kdoví, jak to s těma tučňákama ve skutečnosti bylo.

Poslední, co bych ještě zmínil z prozkoumávání jižního ostrova, je drobný byznys, který bují na zelandskych vesnicích. Zéland je země veskrze prorostlá kapitalismem a nejinak je tomu na venkově. Tradičně se u cesty prodávají tři druhy komodit. Vejce, 12 kusů za 3$, dále koňské, no jak to říct slušně, zkrátka hovno za 2$ (blíže nespecifikované množství) a nakonec internet - pár mega dat za 5$. Zéland bohužel není pokrytý levným internetem stejně jako Evropa, takže se s ním tady poměrně často obchoduje. Člověk přijede do hostelu a za velice omezene množství internetu zaplatí třeba 5$ (=80Kč) navíc. Celé mi to připomíná scénu ze supermarketu: "prosim 20MB internetu... mám tu 30, mužů nechat?"

Koukám na hodiny a stupidním ťukáním textu do tabletu jsem právě zabil dvě a půl hodiny. Dalo by se toho zmínit víc, ale i tak je ten dnešní příspěvek víc než dlouhej. Snad to aspoň někdo dočetl až sem. Pokud ano, tak odměnou vám budiž to, ze se můžete těšit na další pokračování, tentokráte pod názvem "Jak jsem si kupoval kolo".