pátek 15. listopadu 2013

S01E04: Jedna organizační

Jsem nevěděl, co sem dát,
tak jsem sem dal sebe.
V poslední době jsem byl doslova zasypán dotazy Vás pravidelných čtenářů mého občasníku, které se týkaly toho, co je třeba zařídit před a po příjezdu na Nový Zéland. Téma je to pravda poněkud nezáživné, ale budu se ho snažit okořenit mými zábavnými a vtipnými komentáři a historkami. Celý článek bude psán formou jakési kuchařky, aby byl postup pro případné zájemce co nejnázornější. Takže se pohodlně usaďte, a pokud právě obědváte, dobrou chuť.

1) První krok, který je třeba uskutečnit, je zároveň krokem nejtěžším. Spočívá v tom se dokopat k rozhodnutí opravdu odjet. Pokud tak učiníte, máte z poloviny vyhráno. Ale jen z poloviny...

2) Vezmeme to pěkně chronologicky. Když už jste tedy pevně rozhodnutí, že to chce změnu a že je nejlepší odjet na rok na druhý konec světa, je nutné zařídit si víza. Překvapivě to lze ale i bez nich. Na Zéland mají Češi povolený až tříměsíční turistický pobyt bez vízové povinnosti. Toto turistické "vízum" obdržíte po příletu a tři měsíce můžete cestovat. Najdou se ovšem mnozí, kteří zkouší s těmito vízy i pracovat. Internet se poslední dobou množí dotazy, jak a pro koho na Zélandu pracovat pouze s turistickým vízem. Stejně tak se ale internet množí historkami, jak byli Češi s podezřele pozdní dobou zpátečního letu hned po příletu do Aucklandu odesláni imigračními pracovníky zpátky do Čech. Ale jak se říká, za pokus nic nedáš (kromě 25 tisíc za zpáteční letenku). No, raději bych asi doporučil ověřenou legální cestu, která vede přes získání víza pod názvem Working holiday. S tímto vízem jste oprávněni zůstat na Zélandu po dobu jednoho roku od příletu a jak už z názvu vyplývá, slouží i k pracovním účelům. Toto vízum má některá omezení, zaprvé vám musí být méně než 35 let, zadruhé musíte mít dostatek finančních prostředků, zatřetí musíte prohlásit, že jste neměli tuberkulózu a nakonec, tuším, nesmíte mít záznam v trestním rejstříku (není ale třeba dokazovat). Pokud všechna kritéria splňujete, nebrání skoro nic tomu získat working holiday víza. Důležité je ale to skoro. Počet víz je pro některé státy omezený, pro Českou republiku to je ročně 1200 míst a kvóta se otvírá 1. března. Četl jsem, že před rokem 2011 nikdy nedošlo k naplnění kvóty. V roce 2011 se naplnila někdy ke konci roku, v roce 2012 na konci prázdnin, no a v roce 2013 na začátku dubna. Pár šťastlivců dostalo vízum i po naplnění kvóty, protože počet víz byl tento rok dodatečně navýšen na 1600 míst. Nejsem si ale jistý, jestli to bude příští rok 1200 nebo 1600, každopádně pokud chcete jet, tak musíte co nejdříve v březnu sednout k počítači a přes internet vyplnit žádost. Bude to trochu boj, ale 1200 je ještě relativně hodně. Slováci nebo Poláci mají jenom stovku míst, takže po různých fórech kolují dotazy, aky musite byt rychli, pripadne, co vsetko si treba dopredu pripravit na ziadanie online (konec citace). Jen pro ilustraci, slovenská kvóta se prý letos naplnila za 15 minut po půlnoci. 

Jakmile vyplníte žádost, je třeba uhradit poplatek, který činí asi 3000 Kč. No a potom už jenom čekáte, a pokud byl dostatek míst, tak zhruba za týden obdržíte online vízum. Jak jsem říkal, platí na rok od příletu na Nový Zéland (ne rok od obdržení víza). Vízum přijde na váš účet na stránkách imigračního úřadu. Vzhledem k tomu, že ho budete muset mít s sebou vytištěný, doporučuji si někam poznamenat heslo a login k účtu. Odpustíte si tak 20minutový telefonát z Čech na Zéland úředníkovi, který vám heslo obnoví (ano, mluvím z vlastní zkušenosti).

3) Máte vízum? Tak hurá na nákup letenky. Samozřejmě platí čím dřív, tím líp, resp. levněji. Cena zpáteční letenky, kupovaná s dostatečným předstihem, se pohybuje okolo 25 tisíc Kč. Doporučuju služby Oldy Théra a jeho agentury. Jedná přímo s aerolinkami, nabízí výhodné ceny a je spolehlivý. Neměl sem páru, na kdy si zařídit zpáteční let, ale v praxi to funguje tak, že si zvolíte určité datum za pár měsíců po příletu a později si toto datum přerezervujete na termín, který vám vyhovuje. Tato změna by měla stát relativně málo (u mě s China airlines 500 Kč), některé aerolinky tuto změnu dokonce nabízejí zdarma.

4) Dále je vhodné zařídit si pojištění. Zaprvé se nemusíte starat,  coby kdyby, zadruhé, pokud odcestujete z Čech mimo Evropu na dobu delší než 6 měsíců a po návratu doložíte, že jste byli pojištěni, můžete se před cestou odhlásit z českého (povinného) zdravotniho pojištění. Pokud tak neučiníte, máte povinnosti i během zahraničního pobytu platit zdravotní pojištění.

5) Zařídit si mezinárodní řidičák. Samozřejmě pouze v případě, že máte klasický řidičák. I přestože neplánujete na Zélandu řídit, jsou pro spoustu úřednických záležitostí potřeba dva doklady v Angličtině. Na naši pěknou českou občanku tady kašlou. 

6) Doporučuju zajít si na prohlídku k zubařce a doktorce, případně se nechat očkovat na žloutenku, viz díl první Cesta.

7) Dále je treba si opatřit doklad o dostatečných finančních prostředcích. Podle zákona byste při příjezdu měli dokázat, že disponujete alespoň 4200$, což je asi 67 000 Kč. Pokud nemáte tolik peněz, je třeba poprosit rodiče, přátele či kohokoliv, aby vám zaslal těsně před odjezdem dostatečný balík a potom musíte zajít do banky nechat si vytisknout přehled účtu nejlépe v Angličtině. Pak můžete peníze zase zaslat zpět tomu, komu patří.

8) No a před samotným odletem je překvapivě potřeba se sbalit. Platí, čím míň, tím líp. Tipy; mp3 přehrávač pro monotónní práce (jiná tu ani není), hodně staženejch filmů a seriálů (internet je tu zatraceně drahej a pomalej), vytištěný víza, rezervace, doklad o dostatečných finančních prostředcích, no a pak už jen nějaká cestovatelská klasika. Já se při balení řídil těmito stránkami:  http://www.travelindependent.info/whattopack.htm

9) Den před odletem se odhlásit ze zdravotního a pak se se všema rozloučit, zamáčknout slzu, popadnout bágl a vyrazit směr letiště.

10) Neztratit se na mezinárodních letištích. Frankfurt mi dal celkem zabrat. Jinak před letem jsem četl, že v Arabskejch zemích občas prohledávají obsah notebooků, tabletů, apod. Raděj jsem tedy přes cestou filmy prohnaně uložil do složky pod českým názvem bijáky a ne mezinárodně znějícím slovem filmy, abych je zmátl.

11) A co dělat při příjezdu na Zéland? Absolvovat imigrační kontrolu. Na internetu kolující historky, jak imigrační úředníci grilují nebohé cestující několik hodin a některé navíc poté vyhostí ze země. Před cestou jsem tedy poctivě nastudoval pravidla pro vstup. Žádný jídlo, pití, léky, případně nutné proclít, žádné stopy hlíny na obuvi a kempingovém vybavení a nutný doklad o dostatečných fin. prostředcích. A jak to vypadalo v praxi? Úřednice: "koukám, že vezete léky, co to je?" Já: "to mám pro osobní potřebu, napsal jsem si seznam, chcete ho vidět?" Úřednice: "ne, můžete jít." Další úředník u skeneru: "koukám, že vezete stan, je novej?" Já: "jo, jednou jsem ho postavil na zahradě, chcete ho vidět?" Úředník: "ne, můžete jít." Celá ta hrozivá prohlídka trvala asi pět minut. Po dokladu o prostředcích se nikdo neptal. Jednoznačně zklamání z nedbalého postupu úředníků. Asi napíšu stížnost.

12) A konečně co dělat po příjezdu. Vezmu to zkrátka, protože už mě to nebaví (a stejně to nikdo nedočetl až sem). Je třeba koupit simku. Doporučuju 2degrees, nejlevnější operátor, simku mají v každým supermarketu. Zařídit si bankovní účet. Budete potřebovat pas, často i druhej doklad v Aj a taky proof of accommodation neboli doklad o adrese. Tento papír vám napíšou skoro v každém hostelu a vůbec nevadi, že druhej den odjíždíte z hostelu pryč. Je v podstatě jedno, u jaké banky máte účet, já z osobní zkušenosti doporučuju smart money účet od BNZ (Bank of New  Zealand), dá se otevřít už z Česka a po příjezdu jen na pobočce aktivujete a vyzvednete kartu. Pohoda. Jo a nakonec zařídit IRD, daňový číslo, abyste mohli pracovat (a vesele odvádět daně). Formulář vyplníte na kterékoli poště a necháte si někam zaslat kartičku s číslem. Kam je v podstatě jedno, protože potrebujete jen to číslo, ne kartičku. Po dvou týdnech stačí zavolat na příslušný úřad, kde vám číslo sdělí. Já mám doteď kartičku u kamarádky na druhém ostrově. Případně koupit auto, ale to je kapitola sama pro sebe.

13) Makat, cestovat, poznávat lidi z celýho světa, atd. podle vlastní chuti.

14) Kašlu na to, jdu jíst. Pro další tipy doporučuju: cestananovyzeland.cz


úterý 5. listopadu 2013

S01E03: Jak jsem si kupoval kolo

Nákup kola často nebývá úplně nejsložitější záležitostí. Stačí vědět, jaký typ kola byste preferovali a kolik jste ochotni do něj investovat, no a pak už jen zajdete do obchodu, vyberete správnou velikost a nové kolo je na světě. Stejně tak jsem si mohl pořídit kolo i na Novém Zélandu, ovšem já jsem měl v plánu ušetřit a koupit kolo z druhé ruky. Tím se celý proces značně zkomplikoval. Borce jako já ale nějaké drobné komplikace nezastraší, zvláště když jsem měl svůj dokonalý plán. No když nad tím zpětně uvažuju, tak asi nebyl úplně dokonalej...

To, že po příjezdu na Zéland koupím kolo, jsem plánoval už v Čechách. Člověk se přeci jenom občas potřebuje přemístit z místa na místo a já jsem stále přesvědčen o tom, že kolo je ta nejlepší varianta. Autobusy jsou tu tuze drahé a navíc bych byl odkázán na jízdní řad, vlaky tu slouží spíše pro vyhlídkové cesty a auto sice není špatné, ale vyžaduje poměrně značnou počáteční investici. To takové kolo je o poznání levnější, samotný provoz nestojí nic a navíc se jízdou na kole tříbí tělo i duch. Samozřejmě jsem musel trochu přizpůsobit množství věcí, které jsem si sebou zabalil. Ještě stále na potkání machruju s tím, že můj batoh vážil při odjezdu pouze 9,6 kg. Je pravda, že moje zásoba spodního prádla a oblečení celkově je dosti omezená. Ale jsem kluk čistotný a navíc si už dneska (teprve po třech týdnech) koupím prací prášek. Ale zpátky ke kolu. První část jeho koupě byla celkem jednoduchá. Zaregistroval jsem se na trademe.co.nz, zelandské obdobě aukra, a pak už jen stačilo počkat, až se objeví ten pravý kousek. Výběr jsem měl trochu omezený, zamýšlel jsem koupi MTB s devětadvaceti-palcovými koly a velikostí rámu XL. V okamžiku, kdy se přesně takové kolo objevilo v nabídce, jsem věděl, že ho musím vydražit. Nakotlil jsem tam takovou částku, na kterou se ani zbohatlí Zelanďani nezmohli a kolo bylo moje. I tak jsem ovšem zaplatil pouze polovinu toho, co bych dal za ten samý model v obchodě.

Nyní mě čekala ta trochu složitější část, a to jak se k vydraženému kolu dostat. Háček byl v tom, že borec, od kterýho jsem kolo koupil, bydlel skoro tisíc kilometrů od místa, kde jsem se zrovna nacházel, jo a samozřejmě jsem byl na tom špatným ostrově. I tak jsem se rozhodl si kolo vyzvednout osobně. Důvodů bylo hned několik. Zaprvé by ho borec mohl sice poslat kurýrem, ale člověk tu jaksi nemá žádnou trvalou adresu a navíc jsem si nebyl moc jistej, jak moc by se mu chtělo to nechat zabalit a poslat. Zadruhé jsem měl v plánu přesídlit na severní ostrov do Hawke's bay, což je největší sadařská a vinařská oblast Nového Zélandu. Z ní už by bylo moje kolo vzdáleno pouhých 300 km. No a zatřetí bych měl kolo hned a byl bych plně mobilní. 

Koupil jsem si tedy lístek na trajekt do Wellingtonu, autobus z Wellingtonu do Hastingsu v Hawke's bay a zpáteční lístek na autobus z Hastingsu do Taurangy, města, kde se nacházelo moje kolo. Dohromady pouze a jenom 1000 km cestování. Musel jsem ovšem ještě vyřešit problém, jak kolo naložit do autobusu. V podmínkách společnosti jsem se dočetl, že by kolo mělo být zabalené v krabici, tzn. se sundanými řidítky, pedály a předním kolem. Poprosil jsem tedy borce, jestli by to aspoň v nejakym bike shopu nechal zabalit. Dostalo se mi odpovědi, že maká v nemocnici a nemá čas. To mně trochu zkřížilo plány, protože jsem chytře domluvil den převzetí na neděli, takže nezbývalo než si kolo zabalit sám. Ještě před cestou jsem si sehnal vhodnou krabici. Trochu mě překvapilo, jak velká byla samotná krabice. Taková krabice na kolo vhodné pro mou postavu je kupodivu velká jak kráva. Člověk by řekl, že to je jen trapnej kus kartonu, ale ono taková krabice jak kráva taky něco váží. Alespoň jsem ji trochu složil, což ovšem překvapivě nesnížilo o tolik její váhu. Ještě jsem potreboval vyřešit, jak sundat z kola řídítka a pedály. Profesionální nářadí je krapet drahé a proto jsem si u Číňanů (obdoba našich Vietnamců) koupil za pár dolarů sadu inbusových klíčů a hasák.

Vyzbrojen batohem a krabicí, s nářadím v brašně jsem konečně vyrazil na cestu. Je pravda, že lidé úplně často necestují s velkou prázdnou krabicí, a proto jsem si vyslouzil pár udivených pohledů. Horší bylo, že se docela pronesla a když se do ní opřel vítr, musel jsem s ní trochu bojovat. I tak jsem nakonec zdárně dorazil do Taurangy, kde jsem si vyzvedl kolo. Do odjezdu autobusu zpátky zbývaly asi dvě a půl hodiny, takže celkem dost času. Borec ovšem bydlel na předměstí a do centra na zastávku autobusu to bylo šest kilometrů. Vydal jsem se tedy na cestu zpět do centra. Po chvíli mě napadlo zkusit hasákem sundat pedály a k velkému překvapení jsem zjistil, že laciný hasák od Číňanů je úplně na h.... Naštěstí byl ve městě jeden obchod s kolama otevřený i v neděli. Byla to trochu zacházka, ale stale jsem měl dost času. Na místě mi pedály povolili a ja se šťastný vydal do centra. Nutno podotknout, že jsem ještě stále vláčel svoji krabici, která jízdu na kole rozhodně neusnadňovala. 

Když jsem dorazil do centra, zbývalo mi ještě pár desítek minut do odjezdu autobusu, a tak jsem si ještě zašel koupit něco k jídlu. Když jsem vycházel z obchodu a zkontroloval čas, zjistil jsem, že mám už jen patnáct minut na to, abych doběhl na zastávku, sundal pedály, řídítka, sedlo, přední kolo, složil krabici, vsechno do ní naházel a krabici oblepil izolepou, aby držela pohromadě. Začal jsem tušit, že jsem trochu v hajzlu. Rychle jsem doběhl na zastávku a jal se rozkládat kolo. Začal jsem pedály. První šel dolů hned, ale druhý ani za boha ne. Tím jak jsem jel do centra, jsem totiž pedál utáhl zpátky. To znamenalo jediné. Kolo se nemohlo vejít do krabice. V sekundě jsem tedy krabici odhodil k nejbližšímu odpaďáku a přešel jsem na plán B. V podmínkách společnosti se též psalo, že v krajním případě stačí alespoň zakrýt řetěz a sundat řidítka a přední kolo. Toto byl rozhodně krajní případ. Do odjezdu zbývala asi minuta. Nervózně jsem povoloval šroubky na řidítkách, pedál hodil do tašky s jídlem mezi banány a začal jsem obalovat řetěz. No nebudu to prodlužovat, autobus měl naštěstí pár minut sekeru, takže jsem kolo jakž takž připravil. Na cestě autobusem zpátky do Hastingsu jsem seděl unaveně, ale s vědomím, že kolo se veze se mnou. Jediné, co mě trochu kazilo celkový dojem bylo to, že jsem se já vůl tahal s debilní krabicí tisíc kilometrů, abych ji ve vteřině vyhodil. Ale jinak jsem celou akci prohlásil za úspěšnou. No a jak už jsem naznačil, nyní se nacházím v Hastingsu, kde už pár dní pracuju. Dneska výjimečně prší, takže máme volno, ale zítra mě čeká další těžká robota. No ale o práci zase příště. 

sobota 2. listopadu 2013

S01E02: Něco na těch Zélandskejch tučnácích smrdí

Na Zélandu jsem už bezmála měsíc a jenom jeden příspěvek? Máte pravdu, je to slabý. Dneska mám konečně volnější den, a tak jsem se rozhodl vylíčit pár zážitků z posledních dnů. Jak už jsem, tuším, psal minule, první tři dny jsem strávil v Christchurch, největším městě jižního ostrova. Zelandska města se nemohou pochlubit příliš dlouhou historií. Většina raných historických budov je zhruba sto-stopadesat let stará, což Evropana úplně neohromí. Prohlídka měst  tedy není hlavním turistickým tahákem Zélandu. Christchurch navíc zhruba před dvěma lety zasáhlo poměrně silné zemětřesení, které poničilo to málo, co stálo za vidění. Prohlídku města tedy doporučuji spíše fandům polorozbořených staveb a lešení.

Ty tři dny sloužily hlavně k zařízení několika málo organizačních záležitostí a určitému rozkoukaní. Už před cestou jsem si nastudoval, že nejlevnější supermarket je Pak'n save, ale jak jsem poznal hned při první návštěvě, tento supermarket není dělaný pro  zrovna drobné nákupy. Stogramove balení sýra jsem tu ještě neviděl. Nejmenší má čtvrt kila, stojí cca 4$ (=65Kč), pak se prodává pulkilove balení za 7$ (115Kč) a konečně kilove balení za 9$ (145Kč). Jakožto vystudovaný ekonom jsem si nemohl koupit jiné něž kilove balení a popravdě řečeno, sýr nebyl po pár dnech mou oblíbenou pochutinou. Ale dost už o sýru, raději bych měl přejít k tomu hlavnímu. Po třech dnech dorazili do Christchurch Juraj a Katka, dvaja Slováci, a druhý den jsme vyrazili na dvoutýdenní cestu okolo jižního ostrova. Měl jsem trošku černý svědomí, že místo zodpovědného hledání práce jedu utrácet další dolary, ale dokázal jsem si to zdůvodnit tím, že stejně ještě není sezóna a tím ani práce, a proto bude moudřejší si dát dovolenou a teprve později si na ni vydělat.

Do kupy jsme se s Katkou a Jurajem dali přes internet. Katka bydlí v Blenheimu, menším městě na severu jižního ostrova a je na Zélandu se sejnym ročním vizem jako já, no a Juraj přicestoval na návštěvu Zélandu z Austrálie, kde už pár měsíců pracuje. Před cestou jsme se v životě nepotkali, ale nějak nám to ani nevadilo. Po Zélandu jsme cestovali Katčiným autem, které nás i se svými více než 180 tisíci najetými kilometry spolehlivě přepravilo po prašných cestách i zasněžených průsmycích. Na druhou stranu 180 tisíc kilometrů je relativně málo. Prodávají se tu kousky, které mají najeto i 400 tisíc. Ale zpět k naší cestě. Většina více či méně zcestovalých cestovatelů se shoduje, že jižní ostrov oplývá ještě bohatší přírodou než ostrov severní a i já, který jsem projel kus světa a viděl všelicos, jsem musel uznat, že je to tu celkem pěkný. Postupně jsme navštívili hory, jezera, pláže, deštné lesy, fjordy, ledovce, jeskyně a jiné. Jen abych za padesát let věděl, kde všude jsme stravili noc, tak si tu uvedu seznam; Lake Tekapo, Oamaru, Owaka, Te Anau (2x), Queenstown, Haast, Greymouth, Karamea, Murchison, Takaka (2x). Přespávali jsme v hostelech, z nichž rozhodně vyčnívá farma Billa a jeho ženy. Vitální stařík si přímo u sebe na farmě nad garáží zřídil pokoj pro pět lidí a už pár let poskytuje noclech lidem z celyho světa. Jako program na důchod to nezní uplně špatně.

No a co by dál stálo za zmínku? Jižní ostrov se chlubí kromě přírody také rozmanitou zvířenou. Nutno podotknout, že často jenom chlubí, skutečnost je trochu odlišná. Příkladem jsou tučňáci. Je tu spousta cedulí typu: "bacha, po cestě běhají tučňáci", nebo "tady můžete pozorovat tučňáky", ale za celou dobu jsme žádnýho nepotkali. Hlavně Oamaru mělo být městem tučňáků, ale člověk musel zaplatit 30 dolarů za vstup do areálu, kde prý tučňáci večer vystupují z vody. Jako správní Češi a Slováci jsme se snažili najít místo, kudyma by se dalo do areálu projít zadarmo, ale měli to zadělaný poctivě. V Oamaru byla ještě jedna možnost jak spatřit tučňáky. V přístavišti bylo stary dřevěný molo, na jehož konci bylo něco jako tučňáci. Člověk ovšem nemohl jít blíž a přesvědčit se, protože molo bylo oplocene, že prý jsou některé trámy ztrouchnivělé. Kdoví, jak to s těma tučňákama ve skutečnosti bylo.

Poslední, co bych ještě zmínil z prozkoumávání jižního ostrova, je drobný byznys, který bují na zelandskych vesnicích. Zéland je země veskrze prorostlá kapitalismem a nejinak je tomu na venkově. Tradičně se u cesty prodávají tři druhy komodit. Vejce, 12 kusů za 3$, dále koňské, no jak to říct slušně, zkrátka hovno za 2$ (blíže nespecifikované množství) a nakonec internet - pár mega dat za 5$. Zéland bohužel není pokrytý levným internetem stejně jako Evropa, takže se s ním tady poměrně často obchoduje. Člověk přijede do hostelu a za velice omezene množství internetu zaplatí třeba 5$ (=80Kč) navíc. Celé mi to připomíná scénu ze supermarketu: "prosim 20MB internetu... mám tu 30, mužů nechat?"

Koukám na hodiny a stupidním ťukáním textu do tabletu jsem právě zabil dvě a půl hodiny. Dalo by se toho zmínit víc, ale i tak je ten dnešní příspěvek víc než dlouhej. Snad to aspoň někdo dočetl až sem. Pokud ano, tak odměnou vám budiž to, ze se můžete těšit na další pokračování, tentokráte pod názvem "Jak jsem si kupoval kolo".