S01E06: O statečném trhači jablek

Neděle, tradiční den příspěvků do mého blogu. Ta dnešní je trochu výjimečná, neboť za dva dny bude štědrý večer. No a co to znamená? Že můj blog je těžce neaktuální, protože popisuje události více než měsíc staré! Takže místo balení dárků a zdobení stromku sedím za kuchyňským stolem uprostřed jabloňovýho sadu a doháním manko. A abych se trošku naladil do vánoční atmosféry tady v počínajícím létě, pojmu to dnes trochu pohádkově. Tak se pěkně usaďte, milé děti, pohádka začíná.

Bylo nebylo, v jednom hostelu na kraji města zvaném Hastings, rozhodoval se švarný mládenec, co dál dělat. Před nedávnem opustil rodnou chaloupku a vypravil se hledat štěstí na druhý konec světa. Osud ho zavedl do země Nového Zélandu. Což o to, kraj to byl přenádherný a lidé milí, jenže bochník chleba tu stál stejně jako doma celé stavení. Peníze rychle ubývaly a mládenec, říkejme mu třeba Zbyněk, pochopil, že k dalšímu živobytí potřebuje robotu. Zamířil proto přímo do srdce všech vinohradů a jabloňových sadů, do Hastingsu. Štěstí mu z počátku přálo a zanedlouho začal pracovat jako nádeník na vinném sadu. Práce to byla ale mizerná, od samého ohýbání ho bolelo celé tělo a peníze také nebyly kdovíjaké, neboť část výplaty náležela hamižnému kontraktorovi. Není divu, že si po dvou týdnech hledal robotu jinou.

V hostelu, kde trávil večery a noci, se potkal s Angličanem Joem, který též hledal práci. Mládenec to byl trochu neukázněný, neboť před cestou na Zéland propil skoro všechny peníze v Americe, ale od té doby se rozhodl vyhýbat proklatému alkoholu a žít spořádaný život. Navíc byl veselé povahy, takže když Zbyněk sehnal dvě místa v jabloňovém sadu, nabídl práci právě Joeovi. Společně se přestěhovali do malého odstaveného obytného přívěsu uprostřed sadu a hned druhý den se časně z rána přidali ke svým společníkům v práci.

Ti se se ukázali jako vskutku sympatičtí lidé, a tak byly následující večery plné povídání, dobrého jídla a také piva z nedalekého hostince zvaného Roosters. Dohromady celá skupina čítala 23 osob, 6 Němců, 6 Francouzů, 3 Čechy, 3 Angličany, 2 Švédy, 2 Slováky a jednoho Novozelanďana. Časně z rána ovšem museli všichni vstát a čekalo je dlouhých devět hodin práce. Úkolem bylo protrhávat malá nezralá jablka ze stromu, tak aby ta zbylá měla dostatek slunce a prostoru k růstu. Mzda se poté odvíjela od počtu očesaných stromů, takže se každý snažil trhat tak rychle, seč mu síly stačily. Nic se ovšem nesmělo, jak se říká, odfláknout. Jablka se musela trhat opatrně a bez stopky a za žádných okolností se nemohla využít k sestřelení těch těžko dosažitelných. Na to, aby všichni pracovali tak, jak mají, dohlížel Neville, zvaný též orlí oko.

Zpočátku vodu čerilo sem tam nějaké nedorozumění. Tuhle Neville špatně ocenil stromy a lidé nevydělali ani na suché z nosu, jindy se zase práce nečekaně posunula o hodinu kvůli sprejování. To pak občas lidem uklouzlo nějaké to nevlídné slovo na adresu Nevilla a zpropadených jablek. Navíc přišlo pár deštivých dnů a každý ví, že pracovat v promáčeném oblečení a botech na náladě nepřidá. Déšť ale vystřídalo slunce, práce začala jít pěkně od ruky a lidé si přestali stěžovat. Také s každým týdnem přibývalo v měšci pěkných pár zlaťáků, které byly tentokráte ušetřeny chtivé ruky kontraktora a šly přímo z účtu majitele sadu. Tím byl Phil, který si rychle získal sympatie většiny díky hostině, kterou po dvou týdnech uspořádal. Stoly se toho večera prohýbaly pod vahou pečeného masa a klobás a mastnotu lidé zapíjeli pivem.

Dny plné práce ubýhaly, listopad se pomalu přelil do prosince a z ničeho nic zbývalo jen posledních pár stromů k očesání. Všichni si byli vědomi, že se robota chýlí ke konci, a tak postupně opadala pracovní morálka. Už se nepracovalo tak usilovně, nikdo už si dobrovolně nekrátil přestávky, aby napracoval pár stromů navíc. Někteří také polevili v pozornosti, což skončilo pádem jedné německé dívky ze žebříku a zlomeninou ruky. Do té doby nejlepší pracovnice tedy opustila sad o pár dnů dříve. I přes viditelné zpomalení se každým dnem neúprosně blížil konec. Nebohý Neville se ale musel co ohánět, aby z lidí vykřesal poslední zbytky odhodlání. Nakonec je jeho zvýšený hlas popohnal a v úterý 17.12. byl protrhán poslední strom. Nad sadem se rozhostila zvláštní atmosféra. Všichni již větřili blízký odjezd a poslední večery nebyly již tak bezstarostné. Některé čekalo příjemné cestování, jiné návštěvy příbuzných a ostatní hledali další robotu. Nově nabytý volný čas byl využit k plánování, úklidu a rozjímání. Joe se bohužel rozhodl trávit poslední dny ve společnosti rumu a bourbonu, takže se stal záhy krapet otravným. Nebylo divu, že Zbyněk trochu s povděkem přijal fakt, že se jejich cesty měly rozdělit, protože Joe mířil na druhý ostrov.

Ještě než si ale všichni dali závěrečné sbohem, uspořádal Phil vánoční večeři v hostinci Roosters, která byla plna dobrého jídla z ruky jeho ženy Kirsty. Do pohárů bylo rozléváno místní pivo, kterého si mohl každý dopřát, co hrdlo ráčilo, neboť vše platil Phil. Nejeden se druhý den probudil s bolavou hlavou a nepříjemným pocitem v žaludku. To už se ale lidé začali loučit a postupně odjížděli vstříc novým krajinám a zážitkům. Padl večer a Zbyněk se procházel po opuštěném sadu. Práce byla hotova, přátelé odjeli a jeho naplnil zvláštní pocit, že by klidně zůstal a pracoval o pár týdnů déle. Ale tak tomu už bývá, každé dobrodružství jednou končí a jiné začíná. Kdo ví, třeba tím dalším bude sběr jablek, na který se přihlásil od začátku února.

KONEC

S01E05: Zase práce

Malá ukázka z příští epizody

Tak už přišel prosinec a s ním do Česka teploty okolo nuly, sníh a k tomu z vichry z hor a kalamity. Pro dlouhé zimní večery jsem vám tedy připravil nějaké to čtení z druhého konce světa. Dnes se zaměříme na profesní stránku života na Zélandu, přičemž bude celý text rozdělen do dvou pasáží. Po Cimrmanovsku bude první část věnována teoretickému výkladu o hledání práce a práci samotné a tento výklad bude sloužit hlavně těm odvážlivcům, kteří se na Zéland chystají. No a pro ty, kteří preferují českou kotlinu a nechtějí umřít nudou nad popisem toho, jak sehnat práci někde na Novém Zélandu, doporučuji přeskočit rovnou k druhému oddílu, který pojednává o mých nevšedních zážitcích z pracovního prostředí. Tak tedy směle do toho...

1.1.1 Teorie

Na Nový Zeland přijíždí každoročně spousta mladejch lidi z celýho světa s podobným cílem jako já, pracovat a cestovat. Kdo by nevěděl, tak se tato sorta lidí nazývá backpackeři, podle báglu, který zpravidla nosí na zádech. Na celém Zélandu jsou jich tisíce, a i přesto si tu převážná většina z nich najde dříve či později práci. Zéland totiž každoročně vyváží obrovská kvanta jablek, kiwi, vína atd. a potřebuje maníky, kteří pomůžou s péčí o ovoce a jeho následnou sklizní. Najít práci v tomto odvětví není zas tak obtížné, člověk se ovšem musí smířit s tím, že to bude často náročná, manuální a monotónní práce za minimální mzdu. Pro Čechy je výhoda, že se tato minimální mzda pohybuje v úplně jiných relacích než u nás doma. Podle zákona zde máte narok na minimálně 14,85$ za hodinu, což je po nedávném oslabení koruny 250 Kč. Není ovšem třeba urychleně podávat výpověď a hnát se sbírat jabka na Zéland. Vysoké výdělky totiž doprovází úměrně vysoké ceny jídla, ubytování apod. Pokud se ale člověk trochu uskrovní, může za jeden či dva měsíce dřiny našetřit celkem slušné peníze. 

Existují v podstatě dvě cesty, jak si najít práci. Buď se domluvíte přímo s majitelem (manažerem) sadu či vinice, nebo se necháte zaměstnat tzv. kontraktorem. To je týpek, který dohazuje farmářům lidi. Má spoustu kontaktů, takže pokud takovému borci zavoláte, je určitá šance, že pro vás něco bude mít. Problémem je, že to kontraktor nedělá zadarmo a část vaší tvrdé práce jde do jeho kapsy. Zkuste mít potom rádi vašeho kontraktora. Samozřejmě je tedy výhodnější se domluvit přímo s farmářem, jenže ti jsou dost často líní shánět lidi a tak mají svého kontraktora.

Jak tedy asi nejsnadneji sehnat práci? Zaprvé mít auto, neboť je často podmínkou zaměstnání. Zadruhé být tam, kde brzo vypukne práce na určitém druhu ovoce, především na jablkách (thinning, picking), na vinici, na kiwi, na třešních a pak taky na stonefruitu (ovoce s peckou - meruňky, švestky, broskve) atd. atd. Zatřetí být aktivní. Volat (emaily a sms tu nikdo nečte), objíždět farmy, sady, vinice a taky se ptát ostatních backpackerů, jestli o něčem neví. No a začtvrté být Čech. Zní to jako blbost, ale fakt je to výhoda. Češi tady mají dobrou pověst jako pracovníci. Moc neremcaj a většinou nedají výpověď po dni práce. Ono totiž, když sem přijedou Francouzi či Angličani a začnou pracovat v sadu, mají často pocit, že měli raděj zůstat doma. Práce rozhodně není snadná, člověk se musí ohánět a někdy je rád, že si vydělá alespoň minimální mzdu. A ta není po obyvatele zbohatlých západních zemí tak atraktivní, jako pro nás. Když tedy voláte někomu o práci, hned se setkáte s otázkou, odkud jste. Dokonce jsem tu narazil i na kontraktora, který přednostně shání Čechy. Ale samozřejmě se zase nelze spoléhat, že vám po ukázání českého pasu farmáři utrhnou ruce a nacpou stodolarovky do kapes. Člověk si to stejně nakonec musí odmakat.

Samozřejmě, co by byla teoretická část bez nějakého pěkného rozdělení do kategorií?! Sezónní práce je tu dvojího typu. Contract nebo by hour. By hour je člověk logicky placen od hodiny (na 99 % to bude minimalka) a na kontraktu dostáváte peníze za odpracované množství. Obojí má své výhody i nevýhody. Na hodinovce máte své jisté, žádnej spěch, pohodička. Zase si ovšem nevyděláte víc než minimální mzdu a den se vleče. Na kontraktu je často třeba makat bez zastavení celý den a stresovat se, jestli to bude aspoň na minimální mzdu. Ze zákona vám sice zaměstnavatel musí minimální mzdu doplatit, i když jste podle kontraktu vydělali méně, ale po dvou, třech dnech, kdy nesplníte plán, si můžete hledat novou práci. Na druhou stranu máte při práci na kontrakt šanci, že vyděláte i 200$ za den a pracovní hodiny ubíhají neuvěřitelně rychle. Často se člověk dostane do situace, kdy doufá, že je na hodinkách spíš méně než více.

Jo a ještě jedna věc do příručky sezónního pracovníka na Zélandu. Nehledě na to, jestli práci už máte nebo stále ještě hledáte, je lepší někde bydlet. Možností je rovnou několik. První je přímo v sadu s ostatními kolegy a to pod stanem anebo v autě. Lidé si tu pro cestování pořizují kombíky nebo minivany, ze kterých vyhodí druhou a třetí řadu sedaček a namontují postel. Spotřeba na sto kilometrů: přes 10 litrů, ložnice s kuchyňkou na čtyřech kolech: k nezaplacení. K dispozici je společná kuchyň, záchod, sprcha a pračka za symbolický poplatek majiteli sadu. Druhá možnost je spát v hostelech, které se specializují na sezónní pracovníky a nabízí výhodné týdenní sazby okolo 1500-2000 Kč za týden. Manažer vám často i pomůže s hledáním práce, protože má kontakty na okolní sady a kontraktory. A třetí možností je pronajmutí apartmánu. Slovo byt se moc nehodí, protože v bytu tu nikdo nebydlí a žádné bytovky tu ani nejsou. Pronajmete se tedy ve více lidech celý přízemní domek a platíte týdenní nájem. Ten se pohybuje okolo 2000 Kč za osobu. Nabídka je ovšem dost omezená. Narozdíl od naší domoviny se ovšem většinou nezavazujete zůstat na určitou dobu. Po dvou týdnech se můžete sbalit a jet jinam. Je tedy čistě na vás, jestli preferujete společnost, soukromí, lepší ubytování nebo snad romantiku přímo v sadu.

1.1.2 Praxe

No a jak to bylo se mnou?  V třetím díle jsem psal o tom, že jsem se přesunul do Hastingsu, města v největší sadařské a vinařské oblasti Zélandu. Učinil jsem tak hned po konci dvoutýdenního cestování po jižním ostrově. Důvod byl prostý. Přeci jenom jsem cítil potřebu vydělat nějaké ty peníze a říkal jsem si, že najít práci bude na tomto místě asi snazší než někde uprostřed hor. Před cestou do Hastingsu jsem si našel, že práce na přilehlých vinicích tu probíhá po celý rok a sezóna jablek se rozjíždí v půlce listopadu.

Musel jsem ale taky vyřešit, kde budu bydlet. Řekl jsem si, že největší zábava bude asi na hostelu společně s ostatními backpackery. Před cestou jsem si zarezervoval místo v Eco Lodge, kde mě přivítal osobitý a vcelku pohodový John. Ono když řídíte místo, kde v hlavní sezóně bydlí 80 mladých lidí, tak asi není dobré být cholerik.

První den po příjezdu, v neděli 27.10., jsem se ještě bavil cestováním pro kolo, ale hned, co začal pracovní týden, jsem rozhodil sítě a hledal práci. Rychle jsem zjistil, že kolo není špatné na dojíždění do práce, ale často je třeba auto, což ale nesnížilo moje odhodlání. Projížděl jsem různý pracovní servery, napsal jsem o práci 17 kontraktorům a dostal celou jednu odpověď (ve znění: "uvidíme"). nakonec jsem ale po pouhých dvou dnech hledání uspěl. Kamarád, Slovák, z hostelu za mnou přišel, že mu jeden kontraktor nabídl práci na vinici pro dva lidi. Měl jsem samozřejmě kliku, že přišel za mnou, ale přičítám to také tomu, že jsem holt borec a kdo by se mnou nechtěl pracovat...

Den nato jsme za ranního rozbřesku seděli v kamaradově subaru a uháněli vstříc vinici. Byl jsem pln načení a očekávání a náladu mi kazil snad jen fakt, že ono slavné subaru s turbem a pohonem na všechny čtyři žralo 10 litrů na 100 km a já musel platit půlku spotřeby. No alespoň jsem nemusel těch 30 km každé ráno absolvovat na kole. A na co ho tedy mám, ptáte se? Jezdím s ním do obchodu a po okolí. Že by mi k tomu stačila plečka a ne kolo za 551 dolarů? Ja vám dám plečka, ještě uvidíte, nevděčníci, až se budu projíždět po vrcholcích zelandskych Alp!

Na vinici nás kontraktor předal do rukou zkušenějších kolegů, kteří nám vysvětlili co a jak. Jednalo se o tacking neboli wire lifting. Větve vína rostou všude možně, a proto musite projít celej řad a z každého sloupku sejmout jeden nebo dva dráty a umístit do pozice na sloupku podle velikosti vína. Tím, jak zdvihnete drát, přitisknete větve hezky k sobě a díky tomu také všechny směřují nahoru. Práce to není složitá, ale i tak se dá zkazit. Kontraktor sice vzápětí odjel (někam se válet a počítat peníze), ale stále na nás dohlížela supervisorka (jaký pěkný český termín!), která, jak to tak už na světě chodí, byla absolutní pí**. Za celé následující dva týdny jsem ji neviděl se ani jednou usmát a neustále pro nás měla nějakou tu připomínku, co děláme blbě. Ne, že bychom byli dokonalí. Člověk to musel do jisté míry šidit (možná by se spíš hodilo jedno sloveso na j), protože jsme nebyli placeni od hodiny, ale od počtu řad. Po čase jsme si vypěstovali instinkt na to, kde se zrovna nacházela supervisorka, a pokud byla, nedej Bože, u nás, samozřejmě jsme se snažili být pořádní jako nikdy dříve.

Ostatni kolegové byli kromě Dalibora (toho Slováka) Francouzi a Němci. Tyto dva národy tvoří na Zélandu absolutní většinu mezi backpackery. Mladých Němců je tu asi nejvíce. Když zajdete do supermarketu, často si připadáte, že jste se místo na Zélandu ocitli kdesi v Bavorsku. Z dalších Evropanů tu nejčastěji natrefíte na Čechy, no a potom od všeho trochu, Angličani, Slováci, atd. Kromě Evropanů je tu spouta Jihoameričanů, a to z Chile a Argentiny a něco málo Asiatů.

Zvedání drátů bylo, pravda, trochu monotónní, ale zato docela jednoduché a ne úplně náročné. Člověk se v podstatě celý den procházel po vinici. Peníze nebyly tedy zrovna kdovíjaké, ale když se člověk neflákal, tak si na minimální mzdu vydělal. Horší časy nastaly s tzv. Bud rubbingem. Ze spodu každého stromku vína raší větvičky, které je třeba otrhat. Jde to celkem snadno. Stačí rukou (v rukavici) přejet kmínek stromku a většina přebytečných větví opadala. Problém byl v tom, že ke každému stromku je třeba se ohnout a často i dřepnout a takto v průměru 3000krát denně.  Po dvou dnech mě bolel celý člověk a bylo mi jasné,  že práce na vinici bude spíše dočasná. Po dvou týdnech si můj slovenský kolega a zároveň řidič našel jinou práci a já jsem podal výpověď společně s ním a začal si hledat práci na jabkách. Byla totiž půlka listopadu a pomalu se rozjížděla sezona apple thinningu, neboli protrhávání jablek. Jablka tu rostou na stromech v trsech podobných vinným hroznům a po vašem odborném zásahu by mělo mít každé jablíčko prostor na růst. Konečně bych tak mohl uplatnit svoje centimetry a zároveň to byl můj jakýsi cíl, jet na Zéland a pracovat v jablečnym sadu (ne úplně ambiciózní, přiznávám). A jak to s jabkama dopadlo? To be continued... (musim to rozdělit na dvě epizody, už takhle je to dlouhý i na zimní večery)

S01E04: Jedna organizační

Jsem nevěděl, co sem dát,

tak jsem sem dal sebe.

V poslední době jsem byl doslova zasypán dotazy Vás pravidelných čtenářů mého občasníku, které se týkaly toho, co je třeba zařídit před a po příjezdu na Nový Zéland. Téma je to pravda poněkud nezáživné, ale budu se ho snažit okořenit mými zábavnými a vtipnými komentáři a historkami. Celý článek bude psán formou jakési kuchařky, aby byl postup pro případné zájemce co nejnázornější. Takže se pohodlně usaďte, a pokud právě obědváte, dobrou chuť.

1) První krok, který je třeba uskutečnit, je zároveň krokem nejtěžším. Spočívá v tom se dokopat k rozhodnutí opravdu odjet. Pokud tak učiníte, máte z poloviny vyhráno. Ale jen z poloviny...

2) Vezmeme to pěkně chronologicky. Když už jste tedy pevně rozhodnutí, že to chce změnu a že je nejlepší odjet na rok na druhý konec světa, je nutné zařídit si víza. Překvapivě to lze ale i bez nich. Na Zéland mají Češi povolený až tříměsíční turistický pobyt bez vízové povinnosti. Toto turistické "vízum" obdržíte po příletu a tři měsíce můžete cestovat. Najdou se ovšem mnozí, kteří zkouší s těmito vízy i pracovat. Internet se poslední dobou množí dotazy, jak a pro koho na Zélandu pracovat pouze s turistickým vízem. Stejně tak se ale internet množí historkami, jak byli Češi s podezřele pozdní dobou zpátečního letu hned po příletu do Aucklandu odesláni imigračními pracovníky zpátky do Čech. Ale jak se říká, za pokus nic nedáš (kromě 25 tisíc za zpáteční letenku). No, raději bych asi doporučil ověřenou legální cestu, která vede přes získání víza pod názvem Working holiday. S tímto vízem jste oprávněni zůstat na Zélandu po dobu jednoho roku od příletu a jak už z názvu vyplývá, slouží i k pracovním účelům. Toto vízum má některá omezení, zaprvé vám musí být méně než 35 let, zadruhé musíte mít dostatek finančních prostředků, zatřetí musíte prohlásit, že jste neměli tuberkulózu a nakonec, tuším, nesmíte mít záznam v trestním rejstříku (není ale třeba dokazovat). Pokud všechna kritéria splňujete, nebrání skoro nic tomu získat working holiday víza. Důležité je ale to skoro. Počet víz je pro některé státy omezený, pro Českou republiku to je ročně 1200 míst a kvóta se otvírá 1. března. Četl jsem, že před rokem 2011 nikdy nedošlo k naplnění kvóty. V roce 2011 se naplnila někdy ke konci roku, v roce 2012 na konci prázdnin, no a v roce 2013 na začátku dubna. Pár šťastlivců dostalo vízum i po naplnění kvóty, protože počet víz byl tento rok dodatečně navýšen na 1600 míst. Nejsem si ale jistý, jestli to bude příští rok 1200 nebo 1600, každopádně pokud chcete jet, tak musíte co nejdříve v březnu sednout k počítači a přes internet vyplnit žádost. Bude to trochu boj, ale 1200 je ještě relativně hodně. Slováci nebo Poláci mají jenom stovku míst, takže po různých fórech kolují dotazy, aky musite byt rychli, pripadne, co vsetko si treba dopredu pripravit na ziadanie online (konec citace). Jen pro ilustraci, slovenská kvóta se prý letos naplnila za 15 minut po půlnoci. 

Jakmile vyplníte žádost, je třeba uhradit poplatek, který činí asi 3000 Kč. No a potom už jenom čekáte, a pokud byl dostatek míst, tak zhruba za týden obdržíte online vízum. Jak jsem říkal, platí na rok od příletu na Nový Zéland (ne rok od obdržení víza). Vízum přijde na váš účet na stránkách imigračního úřadu. Vzhledem k tomu, že ho budete muset mít s sebou vytištěný, doporučuji si někam poznamenat heslo a login k účtu. Odpustíte si tak 20minutový telefonát z Čech na Zéland úředníkovi, který vám heslo obnoví (ano, mluvím z vlastní zkušenosti).

3) Máte vízum? Tak hurá na nákup letenky. Samozřejmě platí čím dřív, tím líp, resp. levněji. Cena zpáteční letenky, kupovaná s dostatečným předstihem, se pohybuje okolo 25 tisíc Kč. Doporučuju služby Oldy Théra a jeho agentury. Jedná přímo s aerolinkami, nabízí výhodné ceny a je spolehlivý. Neměl sem páru, na kdy si zařídit zpáteční let, ale v praxi to funguje tak, že si zvolíte určité datum za pár měsíců po příletu a později si toto datum přerezervujete na termín, který vám vyhovuje. Tato změna by měla stát relativně málo (u mě s China airlines 500 Kč), některé aerolinky tuto změnu dokonce nabízejí zdarma.

4) Dále je vhodné zařídit si pojištění. Zaprvé se nemusíte starat,  coby kdyby, zadruhé, pokud odcestujete z Čech mimo Evropu na dobu delší než 6 měsíců a po návratu doložíte, že jste byli pojištěni, můžete se před cestou odhlásit z českého (povinného) zdravotniho pojištění. Pokud tak neučiníte, máte povinnosti i během zahraničního pobytu platit zdravotní pojištění.

5) Zařídit si mezinárodní řidičák. Samozřejmě pouze v případě, že máte klasický řidičák. I přestože neplánujete na Zélandu řídit, jsou pro spoustu úřednických záležitostí potřeba dva doklady v Angličtině. Na naši pěknou českou občanku tady kašlou. 

6) Doporučuju zajít si na prohlídku k zubařce a doktorce, případně se nechat očkovat na žloutenku, viz díl první Cesta.

7) Dále je treba si opatřit doklad o dostatečných finančních prostředcích. Podle zákona byste při příjezdu měli dokázat, že disponujete alespoň 4200$, což je asi 67 000 Kč. Pokud nemáte tolik peněz, je třeba poprosit rodiče, přátele či kohokoliv, aby vám zaslal těsně před odjezdem dostatečný balík a potom musíte zajít do banky nechat si vytisknout přehled účtu nejlépe v Angličtině. Pak můžete peníze zase zaslat zpět tomu, komu patří.

8) No a před samotným odletem je překvapivě potřeba se sbalit. Platí, čím míň, tím líp. Tipy; mp3 přehrávač pro monotónní práce (jiná tu ani není), hodně staženejch filmů a seriálů (internet je tu zatraceně drahej a pomalej), vytištěný víza, rezervace, doklad o dostatečných finančních prostředcích, no a pak už jen nějaká cestovatelská klasika. Já se při balení řídil těmito stránkami:  http://www.travelindependent.info/whattopack.htm

9) Den před odletem se odhlásit ze zdravotního a pak se se všema rozloučit, zamáčknout slzu, popadnout bágl a vyrazit směr letiště.

10) Neztratit se na mezinárodních letištích. Frankfurt mi dal celkem zabrat. Jinak před letem jsem četl, že v Arabskejch zemích občas prohledávají obsah notebooků, tabletů, apod. Raděj jsem tedy přes cestou filmy prohnaně uložil do složky pod českým názvem bijáky a ne mezinárodně znějícím slovem filmy, abych je zmátl.

11) A co dělat při příjezdu na Zéland? Absolvovat imigrační kontrolu. Na internetu kolující historky, jak imigrační úředníci grilují nebohé cestující několik hodin a některé navíc poté vyhostí ze země. Před cestou jsem tedy poctivě nastudoval pravidla pro vstup. Žádný jídlo, pití, léky, případně nutné proclít, žádné stopy hlíny na obuvi a kempingovém vybavení a nutný doklad o dostatečných fin. prostředcích. A jak to vypadalo v praxi? Úřednice: "koukám, že vezete léky, co to je?" Já: "to mám pro osobní potřebu, napsal jsem si seznam, chcete ho vidět?" Úřednice: "ne, můžete jít." Další úředník u skeneru: "koukám, že vezete stan, je novej?" Já: "jo, jednou jsem ho postavil na zahradě, chcete ho vidět?" Úředník: "ne, můžete jít." Celá ta hrozivá prohlídka trvala asi pět minut. Po dokladu o prostředcích se nikdo neptal. Jednoznačně zklamání z nedbalého postupu úředníků. Asi napíšu stížnost.

12) A konečně co dělat po příjezdu. Vezmu to zkrátka, protože už mě to nebaví (a stejně to nikdo nedočetl až sem). Je třeba koupit simku. Doporučuju 2degrees, nejlevnější operátor, simku mají v každým supermarketu. Zařídit si bankovní účet. Budete potřebovat pas, často i druhej doklad v Aj a taky proof of accommodation neboli doklad o adrese. Tento papír vám napíšou skoro v každém hostelu a vůbec nevadi, že druhej den odjíždíte z hostelu pryč. Je v podstatě jedno, u jaké banky máte účet, já z osobní zkušenosti doporučuju smart money účet od BNZ (Bank of New  Zealand), dá se otevřít už z Česka a po příjezdu jen na pobočce aktivujete a vyzvednete kartu. Pohoda. Jo a nakonec zařídit IRD, daňový číslo, abyste mohli pracovat (a vesele odvádět daně). Formulář vyplníte na kterékoli poště a necháte si někam zaslat kartičku s číslem. Kam je v podstatě jedno, protože potrebujete jen to číslo, ne kartičku. Po dvou týdnech stačí zavolat na příslušný úřad, kde vám číslo sdělí. Já mám doteď kartičku u kamarádky na druhém ostrově. Případně koupit auto, ale to je kapitola sama pro sebe.

13) Makat, cestovat, poznávat lidi z celýho světa, atd. podle vlastní chuti.

14) Kašlu na to, jdu jíst. Pro další tipy doporučuju: cestananovyzeland.cz

S01E03: Jak jsem si kupoval kolo

Nákup kola často nebývá úplně nejsložitější záležitostí. Stačí vědět, jaký typ kola byste preferovali a kolik jste ochotni do něj investovat, no a pak už jen zajdete do obchodu, vyberete správnou velikost a nové kolo je na světě. Stejně tak jsem si mohl pořídit kolo i na Novém Zélandu, ovšem já jsem měl v plánu ušetřit a koupit kolo z druhé ruky. Tím se celý proces značně zkomplikoval. Borce jako já ale nějaké drobné komplikace nezastraší, zvláště když jsem měl svůj dokonalý plán. No když nad tím zpětně uvažuju, tak asi nebyl úplně dokonalej...

To, že po příjezdu na Zéland koupím kolo, jsem plánoval už v Čechách. Člověk se přeci jenom občas potřebuje přemístit z místa na místo a já jsem stále přesvědčen o tom, že kolo je ta nejlepší varianta. Autobusy jsou tu tuze drahé a navíc bych byl odkázán na jízdní řad, vlaky tu slouží spíše pro vyhlídkové cesty a auto sice není špatné, ale vyžaduje poměrně značnou počáteční investici. To takové kolo je o poznání levnější, samotný provoz nestojí nic a navíc se jízdou na kole tříbí tělo i duch. Samozřejmě jsem musel trochu přizpůsobit množství věcí, které jsem si sebou zabalil. Ještě stále na potkání machruju s tím, že můj batoh vážil při odjezdu pouze 9,6 kg. Je pravda, že moje zásoba spodního prádla a oblečení celkově je dosti omezená. Ale jsem kluk čistotný a navíc si už dneska (teprve po třech týdnech) koupím prací prášek. Ale zpátky ke kolu. První část jeho koupě byla celkem jednoduchá. Zaregistroval jsem se na trademe.co.nz, zelandské obdobě aukra, a pak už jen stačilo počkat, až se objeví ten pravý kousek. Výběr jsem měl trochu omezený, zamýšlel jsem koupi MTB s devětadvaceti-palcovými koly a velikostí rámu XL. V okamžiku, kdy se přesně takové kolo objevilo v nabídce, jsem věděl, že ho musím vydražit. Nakotlil jsem tam takovou částku, na kterou se ani zbohatlí Zelanďani nezmohli a kolo bylo moje. I tak jsem ovšem zaplatil pouze polovinu toho, co bych dal za ten samý model v obchodě.

Nyní mě čekala ta trochu složitější část, a to jak se k vydraženému kolu dostat. Háček byl v tom, že borec, od kterýho jsem kolo koupil, bydlel skoro tisíc kilometrů od místa, kde jsem se zrovna nacházel, jo a samozřejmě jsem byl na tom špatným ostrově. I tak jsem se rozhodl si kolo vyzvednout osobně. Důvodů bylo hned několik. Zaprvé by ho borec mohl sice poslat kurýrem, ale člověk tu jaksi nemá žádnou trvalou adresu a navíc jsem si nebyl moc jistej, jak moc by se mu chtělo to nechat zabalit a poslat. Zadruhé jsem měl v plánu přesídlit na severní ostrov do Hawke's bay, což je největší sadařská a vinařská oblast Nového Zélandu. Z ní už by bylo moje kolo vzdáleno pouhých 300 km. No a zatřetí bych měl kolo hned a byl bych plně mobilní. 

Koupil jsem si tedy lístek na trajekt do Wellingtonu, autobus z Wellingtonu do Hastingsu v Hawke's bay a zpáteční lístek na autobus z Hastingsu do Taurangy, města, kde se nacházelo moje kolo. Dohromady pouze a jenom 1000 km cestování. Musel jsem ovšem ještě vyřešit problém, jak kolo naložit do autobusu. V podmínkách společnosti jsem se dočetl, že by kolo mělo být zabalené v krabici, tzn. se sundanými řidítky, pedály a předním kolem. Poprosil jsem tedy borce, jestli by to aspoň v nejakym bike shopu nechal zabalit. Dostalo se mi odpovědi, že maká v nemocnici a nemá čas. To mně trochu zkřížilo plány, protože jsem chytře domluvil den převzetí na neděli, takže nezbývalo než si kolo zabalit sám. Ještě před cestou jsem si sehnal vhodnou krabici. Trochu mě překvapilo, jak velká byla samotná krabice. Taková krabice na kolo vhodné pro mou postavu je kupodivu velká jak kráva. Člověk by řekl, že to je jen trapnej kus kartonu, ale ono taková krabice jak kráva taky něco váží. Alespoň jsem ji trochu složil, což ovšem překvapivě nesnížilo o tolik její váhu. Ještě jsem potreboval vyřešit, jak sundat z kola řídítka a pedály. Profesionální nářadí je krapet drahé a proto jsem si u Číňanů (obdoba našich Vietnamců) koupil za pár dolarů sadu inbusových klíčů a hasák.

Vyzbrojen batohem a krabicí, s nářadím v brašně jsem konečně vyrazil na cestu. Je pravda, že lidé úplně často necestují s velkou prázdnou krabicí, a proto jsem si vyslouzil pár udivených pohledů. Horší bylo, že se docela pronesla a když se do ní opřel vítr, musel jsem s ní trochu bojovat. I tak jsem nakonec zdárně dorazil do Taurangy, kde jsem si vyzvedl kolo. Do odjezdu autobusu zpátky zbývaly asi dvě a půl hodiny, takže celkem dost času. Borec ovšem bydlel na předměstí a do centra na zastávku autobusu to bylo šest kilometrů. Vydal jsem se tedy na cestu zpět do centra. Po chvíli mě napadlo zkusit hasákem sundat pedály a k velkému překvapení jsem zjistil, že laciný hasák od Číňanů je úplně na h.... Naštěstí byl ve městě jeden obchod s kolama otevřený i v neděli. Byla to trochu zacházka, ale stale jsem měl dost času. Na místě mi pedály povolili a ja se šťastný vydal do centra. Nutno podotknout, že jsem ještě stále vláčel svoji krabici, která jízdu na kole rozhodně neusnadňovala. 

Když jsem dorazil do centra, zbývalo mi ještě pár desítek minut do odjezdu autobusu, a tak jsem si ještě zašel koupit něco k jídlu. Když jsem vycházel z obchodu a zkontroloval čas, zjistil jsem, že mám už jen patnáct minut na to, abych doběhl na zastávku, sundal pedály, řídítka, sedlo, přední kolo, složil krabici, vsechno do ní naházel a krabici oblepil izolepou, aby držela pohromadě. Začal jsem tušit, že jsem trochu v hajzlu. Rychle jsem doběhl na zastávku a jal se rozkládat kolo. Začal jsem pedály. První šel dolů hned, ale druhý ani za boha ne. Tím jak jsem jel do centra, jsem totiž pedál utáhl zpátky. To znamenalo jediné. Kolo se nemohlo vejít do krabice. V sekundě jsem tedy krabici odhodil k nejbližšímu odpaďáku a přešel jsem na plán B. V podmínkách společnosti se též psalo, že v krajním případě stačí alespoň zakrýt řetěz a sundat řidítka a přední kolo. Toto byl rozhodně krajní případ. Do odjezdu zbývala asi minuta. Nervózně jsem povoloval šroubky na řidítkách, pedál hodil do tašky s jídlem mezi banány a začal jsem obalovat řetěz. No nebudu to prodlužovat, autobus měl naštěstí pár minut sekeru, takže jsem kolo jakž takž připravil. Na cestě autobusem zpátky do Hastingsu jsem seděl unaveně, ale s vědomím, že kolo se veze se mnou. Jediné, co mě trochu kazilo celkový dojem bylo to, že jsem se já vůl tahal s debilní krabicí tisíc kilometrů, abych ji ve vteřině vyhodil. Ale jinak jsem celou akci prohlásil za úspěšnou. No a jak už jsem naznačil, nyní se nacházím v Hastingsu, kde už pár dní pracuju. Dneska výjimečně prší, takže máme volno, ale zítra mě čeká další těžká robota. No ale o práci zase příště. 

S01E02: Něco na těch Zélandskejch tučnácích smrdí

Na Zélandu jsem už bezmála měsíc a jenom jeden příspěvek? Máte pravdu, je to slabý. Dneska mám konečně volnější den, a tak jsem se rozhodl vylíčit pár zážitků z posledních dnů. Jak už jsem, tuším, psal minule, první tři dny jsem strávil v Christchurch, největším městě jižního ostrova. Zelandska města se nemohou pochlubit příliš dlouhou historií. Většina raných historických budov je zhruba sto-stopadesat let stará, což Evropana úplně neohromí. Prohlídka měst  tedy není hlavním turistickým tahákem Zélandu. Christchurch navíc zhruba před dvěma lety zasáhlo poměrně silné zemětřesení, které poničilo to málo, co stálo za vidění. Prohlídku města tedy doporučuji spíše fandům polorozbořených staveb a lešení.

Ty tři dny sloužily hlavně k zařízení několika málo organizačních záležitostí a určitému rozkoukaní. Už před cestou jsem si nastudoval, že nejlevnější supermarket je Pak'n save, ale jak jsem poznal hned při první návštěvě, tento supermarket není dělaný pro  zrovna drobné nákupy. Stogramove balení sýra jsem tu ještě neviděl. Nejmenší má čtvrt kila, stojí cca 4$ (=65Kč), pak se prodává pulkilove balení za 7$ (115Kč) a konečně kilove balení za 9$ (145Kč). Jakožto vystudovaný ekonom jsem si nemohl koupit jiné něž kilove balení a popravdě řečeno, sýr nebyl po pár dnech mou oblíbenou pochutinou. Ale dost už o sýru, raději bych měl přejít k tomu hlavnímu. Po třech dnech dorazili do Christchurch Juraj a Katka, dvaja Slováci, a druhý den jsme vyrazili na dvoutýdenní cestu okolo jižního ostrova. Měl jsem trošku černý svědomí, že místo zodpovědného hledání práce jedu utrácet další dolary, ale dokázal jsem si to zdůvodnit tím, že stejně ještě není sezóna a tím ani práce, a proto bude moudřejší si dát dovolenou a teprve později si na ni vydělat.

Do kupy jsme se s Katkou a Jurajem dali přes internet. Katka bydlí v Blenheimu, menším městě na severu jižního ostrova a je na Zélandu se sejnym ročním vizem jako já, no a Juraj přicestoval na návštěvu Zélandu z Austrálie, kde už pár měsíců pracuje. Před cestou jsme se v životě nepotkali, ale nějak nám to ani nevadilo. Po Zélandu jsme cestovali Katčiným autem, které nás i se svými více než 180 tisíci najetými kilometry spolehlivě přepravilo po prašných cestách i zasněžených průsmycích. Na druhou stranu 180 tisíc kilometrů je relativně málo. Prodávají se tu kousky, které mají najeto i 400 tisíc. Ale zpět k naší cestě. Většina více či méně zcestovalých cestovatelů se shoduje, že jižní ostrov oplývá ještě bohatší přírodou než ostrov severní a i já, který jsem projel kus světa a viděl všelicos, jsem musel uznat, že je to tu celkem pěkný. Postupně jsme navštívili hory, jezera, pláže, deštné lesy, fjordy, ledovce, jeskyně a jiné. Jen abych za padesát let věděl, kde všude jsme stravili noc, tak si tu uvedu seznam; Lake Tekapo, Oamaru, Owaka, Te Anau (2x), Queenstown, Haast, Greymouth, Karamea, Murchison, Takaka (2x). Přespávali jsme v hostelech, z nichž rozhodně vyčnívá farma Billa a jeho ženy. Vitální stařík si přímo u sebe na farmě nad garáží zřídil pokoj pro pět lidí a už pár let poskytuje noclech lidem z celyho světa. Jako program na důchod to nezní uplně špatně.

No a co by dál stálo za zmínku? Jižní ostrov se chlubí kromě přírody také rozmanitou zvířenou. Nutno podotknout, že často jenom chlubí, skutečnost je trochu odlišná. Příkladem jsou tučňáci. Je tu spousta cedulí typu: "bacha, po cestě běhají tučňáci", nebo "tady můžete pozorovat tučňáky", ale za celou dobu jsme žádnýho nepotkali. Hlavně Oamaru mělo být městem tučňáků, ale člověk musel zaplatit 30 dolarů za vstup do areálu, kde prý tučňáci večer vystupují z vody. Jako správní Češi a Slováci jsme se snažili najít místo, kudyma by se dalo do areálu projít zadarmo, ale měli to zadělaný poctivě. V Oamaru byla ještě jedna možnost jak spatřit tučňáky. V přístavišti bylo stary dřevěný molo, na jehož konci bylo něco jako tučňáci. Člověk ovšem nemohl jít blíž a přesvědčit se, protože molo bylo oplocene, že prý jsou některé trámy ztrouchnivělé. Kdoví, jak to s těma tučňákama ve skutečnosti bylo.

Poslední, co bych ještě zmínil z prozkoumávání jižního ostrova, je drobný byznys, který bují na zelandskych vesnicích. Zéland je země veskrze prorostlá kapitalismem a nejinak je tomu na venkově. Tradičně se u cesty prodávají tři druhy komodit. Vejce, 12 kusů za 3$, dále koňské, no jak to říct slušně, zkrátka hovno za 2$ (blíže nespecifikované množství) a nakonec internet - pár mega dat za 5$. Zéland bohužel není pokrytý levným internetem stejně jako Evropa, takže se s ním tady poměrně často obchoduje. Člověk přijede do hostelu a za velice omezene množství internetu zaplatí třeba 5$ (=80Kč) navíc. Celé mi to připomíná scénu ze supermarketu: "prosim 20MB internetu... mám tu 30, mužů nechat?"

Koukám na hodiny a stupidním ťukáním textu do tabletu jsem právě zabil dvě a půl hodiny. Dalo by se toho zmínit víc, ale i tak je ten dnešní příspěvek víc než dlouhej. Snad to aspoň někdo dočetl až sem. Pokud ano, tak odměnou vám budiž to, ze se můžete těšit na další pokračování, tentokráte pod názvem "Jak jsem si kupoval kolo".

S01E01: Cesta

Technická pozn.: ten, kdo dá tento blog přečíst mým rodičům nebo babičkám, bude po mém návratu přísně potrestán. Správná odpověď na otázku babiček, jakpak se mi tu daří, je: dobře, je zdráv, pilně pracuje, jak jinak něž v oboru (ředitel Novozélandské banky apod.), ne nemá slečnu ze Zelandu, Češku si našel atd. atd. fantazii se meze nekladou...

Když jsem v pátek 4. 10. 2013 večer vyjížděl z Trutnova, říkal jsem si, jestli celá ta krkolomná a dlouhá cesta, která mě čekala, proběhne bez problémů. Teď už můžu s klidem prohlásit, že neproběhla. Ale pěkně popořadě.

Ještě ten večer jsem dorazil do Prahy, kde mě přivítal Honza Vápeník alias Vápno, který mně u sebe na privátu poskytl noclech. Před samotným spánkem jsme ještě vyrazili na jedno, a protože Vápno předtím zakoupil slevové kupóny na gyros, poslední večer v Čechách byl rozhodně příjemný. Škoda jen, že restaurace na kuponu opomněla zmínit, že se jedná o skutečnou raritu, a totiž nejmenší gyros na světě, na kterém by si s klidným svědomím pochutnal i vegetarián. No což, alespoň jsem se nemusel starat o svůj zvýšený cholesterol.

V sobotu ráno, po dlouhých 3-4 hodinách spánku, jsem vyrazil směr letiště a o pár hodin později už jsem seděl v letadle, které se s námi ubíralo na Frankfurt. Za zmínku  ze samotného letu snad stojí jen menší turbulence, která sice vyděsila nejednu paničku na palubě, ale mě, zkušeného harcovníka s tisíci nalétanými kilometry, nemohla překvapit. Úspěšně jsem se probil i frankfurtským letištěm, i když přiznávám, že jsem měl jednu dvě slabé chvilky, kdy jsem se loučil se svým batohem. Před polednem jsem nastoupil na proslulý Boeing 747 společnosti China Airlines a před sebou jsem měl vidinu dvanáctihodinového letu. Během letu jsem přišel k zásadnímu poznání, mám opravdu dlouhé nohy. Jinak to vemu ve zkratce: čínský letušky pěkný, svačinky dobrý, sluchátka k obrazovce na hovno, no a v neděli ráno místního času už jsme vystupovali v Taipei.

Ještě na letišti se mi podařilo natrefit na trojici sympatických Čechů, Pavla, Lukáše a Míšu, se kterými jsem strávil nasledujici dva dny v největším městě na Taiwanu. Dopoledne jsme si hodili věci na hostel a jali se prohlížet město. Nutno podotknout, že prohlídku mírně komplikoval menší tajfun, který ten den zasáhl Taiwan, a ani můj deštník, koupený od čínské babči za cca 70 Kč mi příliš nepomohl. Tak nějak jsme se unaveně bloumali městem, já si dal od trhovce jeden masový knedlíček a odpoledne jsme to zabalili a šli se vyspat na hostel. Druhý den v pondělí už nás přivítalo lepší počasí, slunečno a pěkných 30 stupňů. Cil tohoto dne byl jasný; mrakodrap Taipei 101, třetí nejvyšší na světě. Co k němu říct, byl fakt vysokej. Jo a měli tam nejrychlejší výtah na světě. Byl fakt rychlej. Potom jsme ještě trochu omrkli město, v podvečer zašli do menší restaurace na nudle a zakrátko už jsem se pakoval na letiště. Letadlo do Aucklandu (největší město na Zélandu) letělo až před půlnocí, času spousta, tak jsem si aspoň skočil na záchod, protože jsem celej den cítil jistý nepříjemný tlaky. No na záchodě to ze mě vylítlo, asi ani nebudu popisovat detaily, poněvadž by tento blog mohly číst i dámy, a mně se do hlavy pomalu vkrádala myšlenka, že to mělo jistou spojitost s oním knedlíčkem. Hned jsem si také vzpomněl, že pro jistotu nejsem očkován proti žloutence a zachvátila mě panika. Hotovo, vymalováno, konec, mám žloutenku. Trochu jsem se uklidnil, když jsem si vzápětí precetl na internetu, že inkubační doba žloutenky je v průměru měsíc, minimálně 14 dní. To bych byl asi světový rekordman. No dobrý, ale raděj jsem zavolal do pojišťovny, ať mi na Zélandu objednají na prohlídku u lékaře a pro jistotu domluví očkování na žloutenku, neboť i kdybych nemoc měl, vakcína podána v prvních dvou týdnech od nakažení výrazně snižuje pravděpodobnost propuknutí nemoci (sem teď expert na žloutenku). Borec v pojišťovně, že se poradí a zavolá zpátky. Chvilku jsem počkal a začal zvonit mobil. "Dobrý den, po konzultaci s vedením byste v žádném případě neměl nastupovat do letadla." COŽE???? No oni, že prý kdybych pri letu zkolaboval, tak by bylo děsně drahý odklonit letadlo, bylo by to na moje náklady, taky bych mohl nakazit ostatní pasážéry, protože zloutenka se šíří vzduchem atd. Je pravda, že pokud bych skutečně měl žloutenku, tak abych nakazil ostatní pacienty, musel bych se odebrat na toaletu, neumýt si ruce a následně servírovat svačinky místo letušek. Abych to zkrátil, do letadla jsem nastoupil, první dvě hodiny jsem trnul, jestli pojišťovna neodkloní let, ale nakonec jsem po dvanácti hodinách dorazil do Aucklandu. Na toaletě jsem během letu nebyl ani jednou.

Po bezedné noci na letišti jsem brzo ráno absolvoval poslední, vnitrostátní let na jižní ostrov. Druhý den se nechal očkovat a s potěšením jsem sledoval, že kvalita mé stolice se pomalu vracela do normálu. Po zařízení pár nutných formalit jsem se v pátek 11. 10. setkal s Jurajem a Katkou ze Slovenska, se kterými budu následující dva týdny cestovat po jižním ostrově. Nyní je sobota půl dvanácté večer, tyto řádky píšu z postele hostelu v Lake Tekapo a neznámá ženská nade mnou neskutečně chrápe. To by mě zajimalo, jestli si po těchto dvou následujících tydnech budu moct říct, že vsechno proběhlo v klidu.