S02E04: Tak ještě jednou naposledy

Vafle a shake, Taiwan style!

Před přibližně 11 měsíci jsem seděl v Aucklandu na letišti a čekal na odbavení. Proč to zmiňuji?. Právě tehdy jsem totiž začal psát tento článek. Kdybych byl co proto, mohl jsem za tu dobu napsat celou knihu, na jejíž motivy by Hollywood stihl natočit minimálně trilogii kasovních trháků s Ryanem Goslingem v hlavní roli. Bohužel už tehdy jsem neměl dostatek píle a trpělivosti a našel jsem si něco lepšího na práci (tuším, že jsem čtyři hodiny zíral na McDonald). Řekl jsem si tedy, že článek dopíšu hnedle po návratu (při letu jsem neměl dostatek volného času, trval jenom 24 hodin). Po návratu jsem se utvrdil, že ho dopíšu hned, jak budu mít volný čas… třeba příští víkend, nebo ten další anebo ten potom… Řeknu vám, prokrastinace je jedna věc, ale odkládat napsání jednoho článku skoro rok, je i na mě příliš. No, a protože teď sedím ve vlaku do Brna, a nemám lautr co na práci, zkusím těch pár řádků konečně dopsat. Nemůžu tedy úplně zaručit, že si vybavím, co jsem před rokem přesně dělal. Berte, prosím, na vědomí, že některé události se mohly odehrát trochu jinak a jiné se třeba vůbec neudály...

Koncem června 2014 jsme s Honzou pomalu končili naše putování okolo jižního ostrova. Ne, že by nebylo co objevovat, ale tak trochu nám došly peníze. Nezbývalo, než se vydat zpět do civilizace a znovu začít spořádaný život pracujícího člověka. Ubrali jsme se tedy do Christchurche, kde mé cesty na podzim roku 2013 začaly a kde měly i v půlce července skončit. Plán byl jasný, najít si dobře placenou práci, k tomu levné ubytování a to nejlépe během jednoho dne.

Jak se ukázalo, sehnat zaměstnání nebyl zas takový problém. Christchurch je stále dost poznamenaný zemětřesením, které město postihlo před čtyřmi lety a pro jeho přestavbu se hodí každý pár rukou. Zašli jsme v pondělí do pracovní agentury Tradestaff, podepsali pár papírů, úspěšně prošli drogovým testem a druhý den už jsme se měli hlásit na pracovišti. Co to bude za práci, jsme netušili, ale hlavně že byla placená. Trochu horší to ovšem bylo s ubytováním.

Posledním naším stálým bydlištěm před putováním po jižním ostrově byl kemp v Motuece, kde jsme necelé dva týdny spali pod stanem. Jenže doba přeci jenom pokročila blíž k zimě, teploty v noci klesaly k bodu mrazu a vyhlídka spaní pod stanem nebyla zas tak lákavá. Zaplatili jsme si tedy dvě noci v Rucksacker Backpackeru, který tímto všem rozhodně nedoporučuji. Kupř. stavitel při výpočtu výšky stropu nepředpokládal, že existují lidé nad 190 cm a také mě fascinovalo okno z koupelny do chodby bez jakýchkoliv záclon. Při sprše či vykonávaní potřeby jste si tedy mohli vesele sdělovat dojmy s kolemjdoucími. Navíc bylo jasné, že dlouhodobě žít s dalšími 50 lidmi se zkrátka nedalo.

Odpověděli jsme tedy na inzerát, který nabízel nájem dvou lůžek trochu podezřele lacino. Když jsme dorazili na místo, pochopili jsme, proč byla cena nastavena tak nízko. Jednalo se o barák se dvěma ložnicemi v přízemí, kde spalo již 9 dělníků a já s Honzou jsme měli být číslo deset a jedenáct. Nemusím zmiňovat, že sprcha a záchod byly jenom jedny a celé vzezření domu nenaplňovalo představy o spokojeném bydlení. No ale, že byla cena tak proklatě nízko, domluvili jsme se, že to vezmeme. Naštěstí jsme měli ještě tu noc zaplacenou v hostelu (který rázem stoupl v našich očích), a když jsme se z prohlídky vrátili, zmocnili se nás obavy, jak v tom domě hrůzy přežijem. Nebudu chodit okolo horké kaše, z celé věci jsme vycouvali a raději si našli něco jiného. Jednalo se o malý pokoj (tak 6m²) pro dva v domě kousek od centra u borce jménem Mark. Mark byl pravda trochu zváštní… už od pohledu takovej alternativní, nevěděli jsme, jestli náhodou na něčem nejede, ale že jsme měli mít vlastní pokoj za slušnou cenu, nabídku jsme vzali.

Druhý den ráno jsme se hlásili v práci, přesněji řečeno ve velkém skladu zeleniny. Ukázalo se, že nebudeme hrdinně pomáhat budovat nový Christchurch, ale místo toho vozit na paleťáku zelí a okurky. Co naplat, alespoň jsme měli při práci střechu nad hlavou. Tak nějak jsem si maloval, že v klidu strávím ve skladu poslední měsíc, ale po dvou dnech nám oznámili, že už nejsme potřeba. Naštvaně jsem telefonoval do tradestaffu, že nám taky mohli dát vědět, že to bude jen na dva dny a jestli by nám nemohli dohodit co nejdřív další práci. Ve čtvrtek jsme tedy zametali pět hodin obrovský sklad a v pátek jsme už jen tři hodiny pomáhali chlápkovi doma rozřezat koberec. Naše nadšení z práce pro tradestaff toho dne kleslo na nulu…

Zkusil jsem tedy zavolat Richiemu a Erikovi, borcům Slovákům, se kterými jsem kdysi dávno makal v sadu a poté po Vánocích týden putoval po severním ostrově. Věděl jsem, že se též ubrali do Christchurche a podařilo se jim sehnat slušnou práci na stavbě, a proto jsem měl v plánu se optat na pár tipů při hledání. Nakonec to dopadlo nad očekávání dobře. Ukázalo se, že borci zanedlouho odlétají do svojej milovanej vlasti a firma, pro kterou pracovali, za ně hledá náhradníky. A tak jsme měli novou práci. Další týden jsme se hlásili v Southern Foundations, firmě, která se specializovala na budování domovních základů z betonu. Naše úderná jednotka ve složení já, Honza, Angličan John a šéf Duncan jsme byli zodpovědní za rozdělávaní bednění, které sloužilo jako forma, dokud beton dostatečně neztuhl. Co se týče našeho šéfa Duncana, Slováci nám řekli, že to je vlastně takovej dědula, v podstatě důchodce… o to větší bylo naše překvapení, když se ukázalo, že Duncan je chlap jak hora, kterej to těžký bednění, co my s Honzou z počátku nosili ve dvou, bere jednou rukou. Jinak to byl ale správnej borec, co si potrpěl na poctivou práci a dochvilnost. Asi i proto úplně nevycházel s Johnem.

Ani netuším, jak se John k téhle práci dostal, ale i když to nebyl špatnej chlapík, úplně se ke stavařině nehodil. Trpěl totiž trochu poruchou pozornosti a místo práce si raději s každým povídal. Tedy měl bych spíš říct, nejraději někomu něco povídal, a to i tehdy, když ten druhý neměl absolutní zájem ho poslouchat. Dozvěděli jste se třeba, jaké letadlo právě vzlétá na letišti, které čínské bistro má nejlepší nudle a jednou se dokonce během šichty zapojil do policejního pátrání. Policie překvapivě nepátrala po Johnovi, ale po nějakém výtržníkovi, který porušil domácí vězení. John tedy místním strážníkům uštědřil pár dobrých rad a pomohl s vyšetřováním. Také se v práci úplně nepředřel a sem tam něco zvrtal (jako když jel přes půlku města s plně naloženým vozejkem, který neměl dobře připojenej a mohl se kdykoliv odpojit…) No a vhledem k tomu, že Duncan vyžadoval, abychom zbytečně nelenili a práci dokončili, co možná nejdřív, bylo jasné, že s Johnem bude mít trochu problém.

Možná se ptáte, proč Johna nevyhodili. To ovšem není na Novém Zélandu tak jednoduché, neboť zaměstnance chrání velké množství práv. Ale i o to se John nakonec dokázal postarat. Byl totiž na návštěvě svého budoucího tchána, kterému pomáhal připevnit poličku na stěnu a tchán mu nedopatřením zlomil ruku. O tom, že to bylo nedopatření, se dalo spekulovat (možná, že tchán vůbec nemířil na ruku), ale takovéto morbidní teorie raději nebudu rozvíjet. Po tomto incidentu šel John spokojeně na nemocenskou a nikdo nepředpokládal, že by se k bednění někdy vrátil. Snad se Johnovi daří dobře a má už vhodnější zaměstnání.

V Christchurchi rostlo tou dobou nových domů jako hub po dešti, takže práce bylo stále víc než dost. V praxi jsme se během dne moc nezastavili a jen co byl jeden základ baráku hotov, hned jsme jeli na další. Dny vesele ubíhaly a ani jsme se nestihli ohlédnout, už byl víkend. Během nich jsme většinou nakoupili hromady jídla, skočili do kina a jinak se víceméně váleli. Jeden víkend byl ovšem výjimečný.

V půli června jsme měli zarezervované lístky na All Blacks, novozélandský ragbyový výběr v přátelském utkání proti Anglii. Byla to unikátní příležitost, jak spatřit ostré hochy v akci přímo na půdě Nového Zélandu, protože šlo o jediný zápas reprezentace na jižním ostrově během celého roku. Nemusím zdůrazňovat, že bylo utkání beznadějně vyprodané, protože ragby je na Novém Zélandu prioritou číslo jedna. Během cestování jsem nespatřil příliš velké množství státních vlajek u domů, zato černou vlajku místního výběru má na dvorku skoro každý. V sobotu ráno onoho zápasového dne jsme sbalili svačiny, skočili do auta a zamířili směr Dunedin. Zapomněl jsem zmínit, že utkání hostil Dunedin, který je od Christchurche vzdálený přibližně 360km. No nebylo to úplně za rohem, ale sportovní fandové pochopí, že podobná příležitost se naskytne jednou za život!

Cesta v klidu utekla a večer jsme si to už pěkně štrádovali z kempu na stadion. Ve městě jsme se připojili ke špalíru lidí, který postupně narůstal do mohutnosti. Většina lidí byla místních, ale našlo se i pár Anglických příznivců, kteří byli, jak anglická tradice káže, náležitě nalití. Jeden z nich se také během zápasu postaral o pořádný exces, když vběhl na trávník, jak ho pánbůh stvořil. O to vtipnější situace nastala záhy, protože ho jeden hřmotný pořadatel skolil dosti nevybíravým způsobem, který museli ocenit i samotní ragbisté. Druhý den tedy noviny nerozebírali samotný výsledek zápasu (Zéland jako vždy vyhrál), ale onen incident na trávníku.

Červen se přelil do července a já se pomalu začal připravovat na svůj návrat domů. Naštěstí jsem cestoval vcelku nalehko a za dobu svého cestování jsem si zase tolik krámů nepořídil. I tak jsem ale potřeboval prodat pár věcí, které jsem neměl zájem vozit zpátky do Čech. Zejména helmu na kolo, dále kytaru, no a v neposlední řadě také auto.

Helmu a kytaru jsem prodal vcelku snadno. To s autem byla ale větší obtíž. Už při nákupu jsem se snažil pořídit spolehlivější kousek a navíc jsem během svého vlastnictví řádně investoval do pravidelných oprav a udržování. Proto jsem se nechtěl smířit s tím, že bych svůj zánovní vůz prodal jen tak za hubičku. Nastavil jsem tedy prvotní cenu relativně vysoko a během dvou následujících týdnů se mi neozval vůbec nikdo. Musel jsem tedy spolknout hrdost a jít s cenou dolů. Konečně jsem našel tři zájemce, se kterými jsem si domluvil schůzku. Prvními byl místní pár, který mi nabídl o něco nižší cenu, a tak jsem počkal, co mi nabídnou ostatní. A tehdy se mi trošku zhatil můj plán. Ze zbylých zájemců se totiž vyklubali automechanici, kteří nezávisle na sobě odhalili, že mi začíná podkluzovat spojka, jejíž výměna by stála pěknej balík. Naštěstí druhý ze dvou mechaniků, mladej borec, byl i tak ochotný tu moji herku koupit, a v podstatě chtěl původní cenu snížit jen o cenu náhradní spojky s tím, že si ji vymění sám. Ihned jsme jeli na poštu, aby si to ještě nerozmyslel a já si řádně oddychl, že auto mám z krku.

Po epizodě s prodáváním auta jsem ještě dořešil pár posledních věci a ani jsem se nenadál, bylo 10. července a nastal čas vydat se zpět na druhý konec světa. S Honzou jsme se tradičně chlapsky rozloučili ve stylu; “Tak zatim…“,“jj zdar“ a už jsem pádil na letiště. Přede mnou bylo pět různých letů a na konci kýžený návrat domů. Nejprve jsem se ve čtvrtek ráno vydal zpět do Aucklandu, kde jsem strávil svůj poslední a asi nejnudnější den a večer jsem pokračoval na Sydney a Taipei.

Ráno v Taipei jsme přistáli do krásného slunného dne a následovalo celodenní čekání na další let. Nechtěl jsem zevlit další den na letišti, a proto jsem si znovu udělal výlet do Asijské metropole. Pamětníci si možná vybaví příhodu s masovým knedlíčkem. Nyní jsem byl ale, co se týče místní kuchyně, v absolutním klidu, neb jsem na Zélandu absolvoval očkování proti žloutence. Rozhodl jsem se tedy dne plně využít a proniknout do tajů taiwanské kuchyně. Jediné, co mě při procházení městem a hledání jedné vyhlášené restaurace trápilo, bylo to, že jsem měl v oněch 30 stupních a 120% vlhkosti na nohách své sice zánovní, ale ne zrovna prodyšné pohory. Drobným Asiatům se tedy naskytl asi lehce nezvyklý pohled na vysokého Evropana, který si to štráduje v horkém letním parnu v kožených kanadách (sandále jsem nechal chytře na letišti). Na zub jsem vyzkoušel kde co, ledový mangový džus, vepřovou polévku (aspoň doufám, že to byl vepř) a vše jsem spláchl malinovým shakem s vaflemi. Se zažíváním tentokráte v nejlepším pořádku jsem večer nastoupil na palubu letu do Evropy a druhý den v poledne jsem po devíti měsících pevně stanul na rodné hroudě.

=====================THE END=====================

S02E03: Jen si tak odskočit

No tak ale rychle, ať to mám z krku a můžu se kouknout na film a dát si brambůrky. Před svým odjezdem ze Zélandu, který se nezadržitelně blíží, jsem si vypsal seznam věcí, které chci zařídit. Jednou z nich je dopsat blog, což je ovšem dosti ambiciózní plán, vzhledem k tomu, že jsem se zatím zasekl někde v polovině května. Ale že z boja jen tak neutíkám, zkusím se prokousat co nejblíž současnosti. No dobře, konec května by mohl stačit, abych taky ještě dneska stihl ten filmeček a brambůrky...

Tak kde jsme to... jo už vím, v půlce května na Mount Brownu, kde nám papoušci klovali do střechy. V té době byla naše cesta jižním ostrovem v plném proudu a před námi ještě spousta horských štítů ke zdolání a neprobádaných údolí k prozkoumání. Od té pravé divočiny už nás dělil jenom kousek, protože jsme vstoupili na území tzv. West coastu neboli západního pobřeží jižního ostrova. Jen pro představu, West coast je tvořen hřebenem hor vystupujících přímo z moře, přičemž tento pás kolem pobřeží měří více než 600 km (wow, tahle věta obsahuje 8krát ř!). Stěna hor zachycuje bouře a deště od západu, a tak tu často panuje spíše nehostinné počasí. Pro zapálené zeměpisce uvedu, že roční úhrn srážek je zde v průměru 10-15 násobně vyšší než v České republice. Není divu, že místní podmínky snesou jen ti nejotrlejší domorodci, kterých tu na obrovské ploše žije všeho všudy 30 tisíc. Pokud tedy máte rádi samotu, West coast je tím pravým místem.

Projížděli jsme toto území neprostupných lesů, hor a údolí s vidinou, že kdesi po 250 km narazíme na stezku, která nás vezme k nedaleké chatě. Tam jsme plánovali přečkat noc a pokračovat dále na jih. Po cestě jsme se zastavili u turisticky oblíbených ledovců France Josefa a Foxe, čímž jsme se ovšem dostali do mírného časového skluzu. Na začátek oné stezky jsme se tím pádem dostali až někdy okolo sedmé hodiny večerní, kdy už panovala tma. Ale že z boja neutíkáme, vytáhli jsme čelovky a jiné svítilny a vydali se na noční procházku. Na začátku trasy nás uvítala cedule, která upozorňovala, že cesta může být za deštivého počasí neschůdná a jak jsme záhy zjistili, nelhala. Ono kaluže nevadí, ale když voda po celé šíři cesty sahá po kotníky, tak to trochu zaskočí i nás drsné horaly. Navíc mi přestávala svítit baterka, takže jsem sice věděl, že šlápnu do vody, ale nevěděl jsem jak hluboké. Přiznám se, občas jsem si neodpustil nějaké to hrubší slovo. Po dvou hodinách jsme konečně dorazili do chaty, vylili vodu z bot, zatopili a šli spát. Ráno nás čekala ta samá cesta zpět k autu, ale kupodivu to za světla trvalo o polovinu méně času.

Pokračovali jsme dále na jih, West coast jsme nechali za sebou a vstoupili zpět do vnitrozemí, do národního parku Mt. Aspiring. Předpověď byla konečně o něco příznivější, a tak jsme si řekli, že vyrazíme na nějaký poctivý vícedenní pochod. Na mapě jsem našel ideální místo, které by nás zavedlo vysoko do hor mezi ledovcová jezera, kam noha člověka dlouhý čas nevstoupila (minimálně od konce letní turistické sezóny). Jedinou vadu na kráse představoval úsek, kde bychom museli přebrodit řeku. Tento úsek se nacházel přímo na začátku trasy. Dorazili jsme na místo a čekalo nás rozhodování, jestli zkusit anebo nezkusit přebrodit. A že z boja neutíkáme, raději jsme se na to vykašlali, protože představa brodit se po prsa ledovou vodou nás úplně nelákala.

Sjeli jsme místo toho do Wanaky, horského městečka na břehu stejnojmenného jezera. V turistickém centru jsme zkoumali, kam by se dalo vyrazit a objevili jsme to samé místo, ale tentokráte o několik kilometrů dále, kde přes onu řeku postavili most. Vyhnuli jsme se tím pádem brodění, ale zase nás po dvou dnech čekal výstup do horského sedla Gillespie pass, které bylo podle všeho pokryté sněhem. Raději jsem se tedy místního správce parku zeptal na podmínky tam vysoko nahoře, přičemž správce hnedle začal vysvětlovat, kolik že tam v poslední době napadalo sněhu a celý jeho postoj naznačoval, že kdo by tam přesto chtěl jít, je úplný idiot. Pro jistotu se mě zeptal, jestli máme mačky a cepíny, na což jsem bez váhání odpověděl, že jasně (měli jsme kulový).

Další den jsme tedy vyrazili s batohy nacpanými zásobami jídla na několik dní a nejistou představou, kam že vlastně dojdeme. Po dni chůze jsme dorazili na Young hut, prostornou chatu, kterou jsme měli sami pro sebe. Druhý den z rána jsme zahájili výstup na Gillespie pass, čekalo nás strmé stoupání s bezmála kilometrovým převýšením a to vše s batohy plnými konzerv. Počasí nám ale přálo skvěle. Slunce hřálo do zad, takže jsme každých pár metrů shazovali vrstvu oblečení a obloha byla jak vymetená. Výškové metry postupně přibývaly a tráva se začala schovávat pod ostrůvky sněhu. Po chvíli začalo sněhu přibývat a nakonec jsme se ocitli v souvislé sněhové pokrývce. Naštěstí šel nějaký dobrodinec před pár dny stejnou cestou, a tak jsme následovali jeho stopy. To už se ale blížil konec stoupání a po jeho zdolání se nám otevřel pohled na zasněžené vrcholky hor, kam jen oko dohlédlo. Vytáhli jsme foťáky a předháněli se, kdo vyfotí kýčovitější snímek. Po vzoru alpinistů jsme udělali vrcholové foto a postavili vrcholového sněhuláka.

Když už jsme nahoře zabili celou hodinu, řekli jsme, si, že je čas jít dolů. Šlo jen o to kterou cestou. Kdybychom totiž sešli do druhého údolí, jedinou cestou zpět by byl znovu výstup na Gillespie pass. Ovšem velkou neznámou bylo počasí, neboť absolvovat celý pochod znova a tentokrát v dešti či sněhové vánici se nám nezdálo jako ten pravý způsob trávení dovolené. A tak jsme se otočili a šli stejnou cestou zase dolů. Znovu jsme přespali na Youngově chatě a třetí den vyrazili na zpáteční cestu k autu. Volba jít zpět se ukázala jako více než šťastná, protože se počasí radikálně změnilo k horšímu a oněch 30 kilometrů, které nás k autu čekalo, jsme prošlapali v dešti. Ještě jednu jsme noc přečkali pod stanem, are ráno jsme po dlouhé době zase nabrali směr civilizace. Přesunuli jsme se do Queenstownu, Mekky všech turistů na Zélandu.

Queenstown je v podstatě malé městečko, ale po celý rok sem proudí statisíce turistů z celého světa, aby se kochali z pohodlí hotelu horskou scenérií nebo utratili peníze za různé více či méně adrenalinové atrakce. Na ulicích se to hemží bary, restauracemi a obchody, které cílí na peněženky zahraničních turistů. Ani my jsme se neubránili troše toho rozhazování, ale nepředbíhejme.

Ubytovali jsme se v hostelu, což byla po týdnů bez sprchy vítaná změna a večer strávili příjemným nicneděláním. V podobném duchu probíhal i následující den, kdy jedinou pořádnou činností bylo rozhodnout se, zda skočit nebo neskočit. Kousek od Queenstownu se totiž zrodil bungy jumping a výzvou pro každého backpackera je odvažit se skočit jeden z nejvyšších na světě, Nevis o výšce přes 130 metrů. To je pro představu o 20 metrů více, než kolik měří nejvyšší budova v Česku, brněnská AZ Tower. Debata v našem případě nebyla o tom, jestli se odvážíme nebo ne, ale spíš jestli zaplatíme nebo ne. Za těch 8 sekund volného padu se totiž platily nekřesťanské peníze. Nakonec ale převážil názor, že na podobný voloviny nebude lepšího místa a času, a tak jsme si na druhý den zarezervovali skok. V okamžiku, kdy bylo jasné, že skočíme, se najednou začaly v hlavě rojit myšlenky, jaké to asi bude stát tam nahoře vysoko nad neúprosně tvrdou zemí.

Druhý den jsme se nasnídali ("nebude to moje poslední?!"), vyprali si věci ("není to zbytečný, když to za pár hodin pozvracím?!") a s veselou myslí, šli na autobus, který nás měl zavést až k můstku. Před nástupem jsme ještě podepsali prohlášení, že netrpíme srdečními chorobami, všechny končetiny jsou naše vlastní apod. Potom už jsme se vydali na cestu. Po cestě jsem byl stále celkem uvolněný, lidé okolo vtipkovali a člověk si naplno nepřipouštěl, že za několik desítek minut poletí střemhlav proti dnu rokle.

Když jsme dorazili na místo a ustrojili nás do jištění obepínajicí celé tělo, rostla ve mně nervozita a konečně jsem si začal naplno uvědomovat, že onen bungy jumping asi nebude jen taková pohodová záležitost typu skoku do bazénu. Když nás vezli malou lanovkou na můstek, který visel na ocelových lanech vysoko nad údolím, říkal jsem si už jenom: "no ty vole". Na můstku nás bylo celkově asi sedm připravených na skok. Seřadili nás podle váhy, s tím, že nejtěžší měli jít jako první. I když jsem kluk jak lunt, nějak to padlo na mě. Přešel jsem do druhé části můstku, která mi přišla až nebezpečné otevřená. Na jištění mi začali pripevňovat lano a onen klid z autobusu byl ten tam. Snažil jsem se na tváři zachovat poněkud křečovitý úsměv, neboť vše zaznamenávala kamera. Po chvilce bylo vše připraveno a mě vedli na úzký pruh podlahy, pod kterým nebylo nic než vzduch a kdesi hluboko malý horský potok. V tu chvíli mi srdce bušilo jako o závod a já si říkal, že po mně přece nikdo nemůže chtít, abych dobrovolně skočil. To už se ale ozvalo odpočítávání, a že jsem nechtěl před ostatními vypadat jako bačkora, tak jsem prostě skočil.

A jaké jsou pocity během skoku? Během pár sekund jsem si procvičil svoji zásobu sprostých slov, zaznamenal jsem nejvyšší tep v životě a jediné, na co jsem v té rychlosti dokázal myslet, bylo, kdy už konečně zabere to stupidní lano! Když se pád konečně zastavil a lano mě vymrštilo zpět nahoru, na tváři se mi rozhostil úsměv a s notnou dávkou euforie jsem si oddechl, že jsem to přežil. Poté, co mě znovu vytáhli do kabiny, jsem si už trochu zlomyslně užíval pohled na ostatní, kteří mírně zelení stále čekali na svůj velký skok. Na řadu přišel i Honza, který vše natočil na svoji novou GoPro kameru, a když se bezpečně vrátil nahoru, s klidem mu obsluha sdělila, že byl posledním, kdo skákal na onom laně (taky mu to mohli říct pro tu srandu předem...). Zpátky na pevné zemi jsme si za drahé peníze koupili fotky a videozáznamy, abychom naplnili hlavní účel mise; machrovat před ostatními. Takže se můžete po mém návratu těšit na historky typu: "Jo to byly časy, když jsem na Zélandu lítal na laně nad roklí... a vobčas sem si to dal i bez toho lana" nebo "Ne, já se nebál, já jim ještě říkal, ať to lano povolí, aspoň si dole v tom potoce opláchnu ksicht".

Další den jsme opustili Queenstown bohatší o nové zážitky a chudší o několik stovek dolarů a vydali se zpět do přírody. Přesunuli jsme se do národního parku Fiorland, největšího parku na Novém Zélandu, který je tvořen vysokými masivy hor, rozlehlými jezery a klikatícími se fjordy. Na příští tři dny jsme si naplánovali zdolání Kepler tracku, který je jedním z bájné devítky zélandských Great walků. Čekali jsme, že hory budou ještě vyšší, tráva zelenější a pohledy úchvatnější. Jak se ukázalo, měli jsme krapet přehnaná očekávání. Ne, že by to nebylo pěkný, ale něco extra to rozhodně nebylo. Zjistili jsme, že Great walk neznamená jedinečnou trasu, ale spíše turisticky dostupnou, kde celou cestu tvoří upravený chodníček a přes každou kaluž najdete most. Po cestě člověk potkává borce, co si vyrazili s batůžkem a v keckách a ani mimo sezónu se nevyhnete školním výletům. Už tomu snad jen chyběly jezdící schody a McDonaldy na každém rohu.

Po návratu do civilizace jsme zjistili, že počasí se má na celém západním pobřeží značně zhoršit, a tak jsme sedli do auta a uháněli vstříc novým končinám. Projeli jsme jižní část ostrova, kde hory ustupují rovinám plným nekonečných pastvin, a když jsme zjistili, že tam kromě ovcí a krav nic není, obrátili jsme se zpět na sever. Večer jsme dorazili do centrální části, která je tvořená obrovskou náhorní plošinou, obklopenou horami. Jednou z nich je i Mt. Cook, nejvyšší vrchol Zélandu a právě k němu jsme měli namířeno. Ne, že bychom ho snad chtěli zdolat (chyběly nám přece ty mačky a cepíny), ale měli jsme v plánu dostat se co nejblíže. Pro tyto účely jsme vybrali maličkou chatku pod názvem Ball hut, která se nacházela pár kilometrů od samotné hory. Když jsme si v místním infocentru rezervovali nocleh, zjistili jsme, že jsme jediní, co tu noc plánovali strávit mezi velikány. Pravda, ještě když jsme dopoledne dorazili do oné horské vesničky, hustě pršelo, ale s postupem dne se obloha vyjasnila a po cestě k chatě se nám otevřela jedinečná scenérie zasněžených vrcholků. Samotná chatka, všehovšudy se třemi postelemi, se nacházela na úpatí jedné z hor několik desítek metrů od obrovského ledovce. Atmosféru ještě umocnilo to, že nám půlhodiny po příchodu do chaty zavolali na vysílačku správci národního parku, aby se ujistili, zda jsme v pořádku dorazili a přečetli aktuální předpověď. Ráno nás probudilo známé škrábání na střeše, kde se rozhodli pochodovat keové, horští papoušci. Jak víte z minula, jsou to pěkně zvědavé potvory, a tak, když jsme si je šli vyfotit, se rovnou slétlo celé hejno. Honzovi klovali do stativu, mně se jeden prevít snažil ohlodávat nohu, a když jsme pro ně přestali být zajímaví, letěli zase jinam. Počasí nám přálo, a proto jsme vyrazili na krátkou výpravu k úpatí Mt. Cooku. Samotný vrchol hory halily mraky, ale přesto jsme dali jednu, dvě, nebo spíš dvacet vrcholových fotek a šli zpět.

Mt. Cook i náhorní plošinu jsme nechali za sebou a vydali se na poslední část cesty. Pomalu jsme směřovali do Christchurche, největšího města jižního ostrova. Tam jsme si plánovali sehnat práci a odtud jsem měl také za měsíc a půl odletět. Že se nám ale nechtělo do města dorazit v pátek, řekli jsme si, že si ještě cestování o pár dní prodloužíme a prozkoumáme nedaleké kopce v oblasti Mount Somers. Nebo jsem si alespoň myslel, že to budou jen kopce, než jsme se zase škrábali do táhlého a strmého stoupání. Přespali jsme opět v jedné z backcountry hut a po ránu, když jsme si balili věci, nás zastihla nečekaná návštěva.

Do chaty nakráčel vitální kmet, jehož plnovous mu mohl závidět i Krakonoš, a hnedle se s námi dal do řeči. Ukázalo se, že onen stařec je jakýmsi patronem všech novozélandských hor, který za více než 40 let navštívil snad všech tisíc horských chat. Jen tak mezi řečí se zadíval na obálku turistického časopisu, který se povaloval na stole, a prohlásil: "Hele, tady je článek o mně!" Poté už se rozloučil a rychlým krokem odešel svou cestou. My jsme po tomto nevšedním setkání také vyrazili a po pár hodinách došli k další chatě. Hned, po vstupu jsme zjistili, že rozhodně nebudeme sami. Vevnitř bylo plno místních turistů, ale nakonec se nám podařilo vybojovat místo u stolu a našli jsme i dvě volné postele. Samotná noc nebyla úplně klidná, neboť hned, co jsme zalehli na matrace, začal mladý pár hned vedle nás hlasitě chrápat. Obvykle pro tyto případy používám špunty do uší, ale tentokrát ani mé běžné špunty nemohli naplno vytěsnit onen hlasitý duet, který se mohl směle rovnat zvuku motorové pily nebo cirkulárky. Ráno jsem se dvojici tvrdě pomstil, když jsem je nepozdravil a vrhal jsem na ně nevrlé pohledy.

Sbalili jsme se a čekal nás poslední den chůze. Ten se ukázal býti více než výživným, neboť do nás neustále narážel vítr překračující 100 kilometrů v hodině. Člověk si sice mohl v hlavě krásně rozvrhnout krok, ale ten stejně nakonec skončil někde v křoví či v potoce. V druhé části trasy navíc začalo sněžit, což chůzi taky úplně nezpříjemnilo. Když se při sestupu sníh přeměnil na hustý déšť, znovu jsem oprášil svoji krabičku nadávek a sprostých výrazů. To už jsme se naštěstí blížili k autu, na které jsem se těšil jako nikdy dříve. Nakonec nás přece jen cesta zavedla ke svému cíli a my vyrazili do Christchurche, kde nás čekala práce a mě poslední část pobytu na Zélandu.

S02E02: Good Times

Ideální způsob, jak trávit dovolenou.

Těžký to osud. Člověk disponuje po osmi měsících neomezeným internetem a dostatkem času a mohl by tak plodně trávit čas čtením zpráv o tom, jak vědci zjistili, proč koaly objímají stromy nebo že v Británii žije 15 tisíc upírů, popřípadě by se mohl duševně obohacovat sledováním youtube a nových řad nesčetných seriálů. Ale nakonec zůstane ochuzen o tyto hodnotné aktivity, neboť si kdysi řekl, že by nebylo od věci psát cestovatelský blog. No dobře, uznávám, nešel jsem hned poté, co jsem se znovu připojil na internet, dopisovat veselé historky z cest. Nejdříve jsem zabil trošku času na internetu. Ale jenom trošku, však to znáte, jen asi tak tři týdny. Nezbývá, než zase udělat něco užitečného, a dvě hodiny klikat do monitoru tabletu. Tak tedy směle do toho.

Minulé příspěvky byly plné nepěkných slov jako práce, vstávání, dřina či jablka, a tudíž je na čase obrátit list a věnovat se příjemnějším věcem typu cestování, pohoda, nošení těžkého batohu do hrozného krpálu apod. Tyto tři termíny celkem výstižně vyjádřily, co že jsme s Honzou dělali celý květen, ale že se toho událo mnohem více, vemu to trochu detailněji.

Naposledy jsem psal o tom, jak jsme na přelomu dubna a května sbírali poslední jabka v Motuece, menším městě na severu jižního ostrova. Samotná Motueka je turisticky hodnotná asi jako Karviná, ale na druhou stranu je obklopená dvěma národními parky a dalšími rezervacemi, a tak jsme si s Honzou řekli, že když už tam jednou pracujem, mohli bychom poznat i okolí. Ještě bych se rád zastavil u pojmu poznávat. Někteří kamarádi poznávají Zéland výhradně ze sedadla auta, což má své výhody i nevýhody, v našem případě ovšem poznávat znamená zabalit si těžký batoh a vyrazit na nejvyšší kopec široko daleko. A protože jsme měli v plánu strávit celý květen "poznáváním" jižního ostrova, bylo radno míti dobré boty.

Na Zéland jsem cestoval na lehko a pokud nepočítám hadrové papuče z letadla, vlastnil jsem při příjezdu dva páry bot; nízké trekové a sandály. Během prvního půlroku jsem všechny cesty i práci absolvoval v těch trekových a nutno podotknout, že dostaly zabrat. Na začátku sice byly nepromokavé, ale po určité době získaly díky několika dírám spíše na prodyšnosti. Bylo jasné, že na vícedenní túry potřebuji pořádné pohorky. Naštěstí mi rodiče po Honzovi poslali moje pohorky, které byly skoro netknuté. Naneštěstí jsem hned po nazutí zjistil, proč byly skoro netknuté, neboť velikost 45 (ač pro normálního smrtelníka představuje spíše ploutev) mi je zkrátka malá. Nezbývalo než vyrazit do outdoorových obchodů a rozloučit se s několika stovkami (dolarů) za nové boty. Po delším hledání jsem jedny pěkné a padnoucí objevil (pro úplnost to byly 48ky), a tudíž jsme mohli vyrazit do hor.

Prvním cílem byl Mt. Richmond Forest Park, který byl výškovým profilem spíše tréninkem na budoucí velkolepé výstupy. Noc jsme přečkali v jedné z mnoha backcountry hut, což jsou jednoduché chaty s matracemi a kamny na dříví sloužící turistům a lovcům. Počet těchto chat na Zélandu dosahuje více než devíti stovek a spravuje je vládní Department of Conservation. K jejich využití byste s sebou měli mít lístek, který jsme samozřejmě s Honzou většinou měli, ale občas se nám úplnou náhodou stalo, že jsme ho zapomněli použít. V následujících týdnech jsme strávili v těchto chatách dosti nocí, protože byly nejen pohodlnější než stan, ale po jejich vytopení i mnohem teplejší. Květen tady totiž narozdíl od Čech předznamenává zimu a teploty během noci často klesají pod nulu. To jsme si ostatně odzkoušeli během našeho následného výletu do Mt. Aspiring National Parku, ležícího na západ od Motueky. Po dni chůze v ledovém větru jsme měli v plánu noc strávit v menší chatce jen pro tři nocležníky, ale po příchodu jsme zjistili, že stejný záměr měla i pětičlenná rodina. Nezbývalo než přespat v nedalekém bivaku, což byl v realitě skalní převis. Tu noc jsem měl na sobě všechno své oblečení. Dokonce jsme měli s Honzou skvělý nápad přikrýt se pláštěnkami. Ráno jsme pochopili, že příště by bylo lepší přeci jenom pláštěnky při spánku vynechat. Natrénováno jsme tedy měli, a když bylo i v druhém sadu hotovo, mohli jsme se směle vydat na jih za dobrodružstvím!

Opustili jsme Motueku a vyrazili vstříc dalšímu národnímu parku pod názvem Nelson Lakes. První den jsme strávili výstupem na novou a prostornou Angelus hut. Ukazatel tvrdil, že nám cesta zabere šest hodin chůze, ale že jsme borci, tak jsme to dali pod čtyři hodiny, o čemž jsme se podělili s ostatními návštěvníky chaty, u nichž jsme si tak naší fyzičkou a skromností získali upřímný obdiv. Druhý den jsme přespali v malé chatě s příznačným názvem "Hopeless hut", která nakonec až na absenci suchého dřeva nebyla tak beznadějná. Další den už jsme se vydali na cestu zpět k autu hnáni nepříznivou předpovědí. Naštěstí se ten den ještě obešel bez deště, ale hned poté, co jsme odjeli z Nelson Lakes National Park přišel vytrvalý déšť, který neměl v nejbližších dnech ustat. Uchýlili jsme se tedy zpět do civilizace a jednu noc strávili v hostelu v Greymouthu na západním pobřeží.

Předpověď na další dny se stále nelepšila, a proto jsme přišli s nápadem přečkat nejhorší počasí v nějaké backcountry hut, která by byla nedaleko cesty. Pěkně bychom si do ní donesli spoustu jídla a jednu deskovku a v teple pozorovali přívaly deště a větru. Jediný háček byl v tom, že tyto chatky většinou nestojí hned vedle silnice, ale po delším hledání jsme objevili na mapě jednu, která celkem splňovala naše parametry. Ještě jsme vyrazili doplnit zásoby, ale už po cestě do obchodu jsem slyšel divné zvuky vycházející z mého auta. Na parkovišti jsem se podíval na spodek auta a v tom okamžiku jsem zbledl. Ze spodku odkapávala toxicky zelená kapalina a na zemi se začala tvořit menší kaluž. Hned jsme zavolali do místního servisu a neprodleně se tam ubrali. Auto jsem dal do rukou mechanikovi a odevzdaně čekal na ortel. V hlavě jsem přemýšlel, jestli to bude za 500 nebo třeba 1000 dolarů a kolik dní budem muset zůstat v Greymouthu, než to opraví. Měli jsem kliku. Byl to jen jeden blbý povolený šroubek u těsnění a celá oprava stála 20 dolarů.

Zanechali jsme Greymouth za námi a přesunuli se na parkoviště, u něhož začínala cesta k chatě. Patálií s autem jsme ztratili trochu času a tak jsme do batohů naházeli co nejvíc jídla a jiné nezbytnosti a vyrazili. Celá trasa k chatě měřila necelé čtyři kilometry, problém byl ovšem ten výškový kilometr, který jsme měli po cestě zdolat. Ty čtyři kilometry vedly skoro kolmo nahoru a samotná stezka se po vydatných deštích změnila v bažinu. Během cesty nahoru jsem si neustále opakoval známé motto "zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzívní" a pravda přibližně od poloviny výstupu to bylo ještě intenzivnější, neboť padla tma. Po dvou a půl hodinách šplhání v blátě a bloudění jsme dorazili do Brown Hut, našeho útočiště na další dvě noci.

Jednalo se o těžko přístupnou chatu a za tohoto špatného počasí jsme tedy rozhodně neočekávali jakoukoliv společnost. O to větší překvapení bylo, když se v chatě svítilo, byla příjemně vyhřátá a hned po vstupu jsme ucítili nezaměnitelné aroma trávy (té trávy). Stejný záměr schovat se před deštěm měl totiž ještě Freddie, anglický backpacker, který nám hnedle přátelsky nabídl čaj. Freddie byl opravdový pohodář. Jeho heslem bylo hlavně mít dostatek jídla a přežijete jakýkoliv nezmar. Tráva mu občas trochu zastřela paměť, takže jsme některé historky museli párkrát zopakovat, ale nikdy ho neopustila dobrá nalada a každou chvíli prohodil "good times, good times..."

Samotná chatka byla maličká, ale utulná a po celou dobu byla jemně zahalená do dýmu kamínek "little cracker". Pobyt v ní byl krásně zabitým časem a klidně bych tam vysoko v horách nicneděláním strávil další týden. Navíc jsme měli další neobvyklou společnost. Po ránu se přímo na střeše uhnízdila skupina keů, zélandských horských papoušků. V Čechách se člověku často nestane, že by ze vzdálenosti pár metrů pozoroval papoušky, jak oklovávají olověnou střechu chatky. 

Rozloučili jsme se s Freddiem i s papouchy a po sestupu k autu jsme zase nabrali směr jih. Tady bych si dovolil ukončit první část zápisků z našeho cestování, protože mám hlad a dneska jsou k večeři tortilly s mletým hovězím masem, což, jak každý jistě uzná, je dostatečný argument k tomu přerušit článek. Jde se jíst! 

S02E01: O jabkách a zase jenom jabkách

Někteří plakali nad koncem sezóny

Květen. Měsíc pomalu končícího podzimu, kdy teplé noci jsou stejně vzácné jako hubené Maorky a kdy setkání se sněhem jsou častější než by bylo záhodno. Než ale popíši zážitky z našich podzimních cest po jižním ostrově, vrátím se do slunných dnů sbírání jablek. Do času, kdy jsem si vesele skákal po žebříku s 20 kily jablek na břiše a každý den jimi naplnil menší dodávku. O tom, jak skvělá, lehká a zábavná práce to je, jsem psal svému kamarádovi Honzovi Mikulcovi, až ho to zlákalo natolik, že si sbalil ranec s buchtami a vyrazil na druhý konec světa sbírat se mnou. No dobře, tak to úplně nebylo. Pravda je taková, že celá naše společná operace Nový Zéland byla dlouho dopředu plánována a Honzův velkolepý příjezd byl jen posledním krokem k jejímu úspěšnému zakončení. Už o prázdninách 2012 jsme chodili po Krkonoších a říkali si, jestli by nebylo lepší po škole kašlat na pořádnou práci a vyrazit na zkušenou do světa. A že oba hltáme knížky a filmy ze světa Pána prstenů, nebylo lepší volby než Nový Zéland. Ne snad, že bychom hned v roce 2012 začali plánovat, k tomu jsme měli ještě oba daleko. Nejdřív jsme museli dořešit pár maličkosti typu dodělání vejšky. No ale nakonec to všechno nějak klaplo a 17.3. jsem Honzu vyzvedl v Hastingsu na zastávce. 

V té době byla sezóna sbírání jablek v plném proudu a Honza nikterak nelenil a hnedle se připojil k nám ostříleným a větry ošlehaným sběračům. Už třetí den svého pobytu měl bágl na sbírání na břiše a před sebou devět hodin práce. Na začátku byl stejně jako všichni nováčci trošku pomalejší, ale že jsme pracovali společně, mohl se přiučit pár dobrých triků. Vršky stromů jen tak ošolichat, kdo by taky lezl na žebřík, že jo... Zelený jabka jsou taky jabka a těch pár shnilejch se v tom množství taky nějak ztratí! Netrvalo dlouho a Honza plnil normu na 150 %. A aby nebyly první týdny jenom o práci, trávili jsme víkendy dobýváním vrcholků sopek v národním parku Tongariro, jindy jsme navařili české klasiky anebo jsme vyrazili na úhoře. V potoce vedle sadu se to těma potvorama jen hemžilo a po litém několika hodinovém boji jsme jednoho menšího z vody vytáhli. Náš velký úspěch nemohlo snížit ani to, že úlovek nikdo nechtěl jíst, protože krapet nelibě voněl (resp. smrděl jak h***o a trochu tak i vypadal).

Dny vesele ubíhaly a jablek ke sběru bylo čím dál tím méně. Tony, manažer sadu, nám oznámil že na posledních pár dnů bude potřeba méně lidí, což v překladu znamenalo, že některé z nás zanedlouho nemilosrdně vyrazí. Nikdo si nemohl být jistý, jestli to nepadne zrovna na něj, a tak byla nálada mírně nervózní. No dobře, já osobně jsem byl celkem v klidu, protože kdo by taky vyhodil takovýho borce... Když konečně oznámili seznam lidí, nastala trochu trapná atmosféra. Mnozí se divili, proč vyhodili zrovna je, vždyť si to třeba mnohem víc zasloužili ty německý holky atd. My s Honzou jsme mohli zůstat, což jak se později ukázalo, nebyla absolutní výhra. Celou sezónu v podstatě neustále svítilo slunce, až na poslední dva týdny. Během nich spadl snad celý roční úhrn srážek v Hastingsu, a tak jsme si užívali práci v dešti a bahně. Po pár dnech začali někteří reptat, a první, komu došla trpělivost byli tradičně odbojní Francouzi. Jedna, do té doby poměrně tichá dívka, dokonce jednoho rána v přítomnosti našeho nadřízeného prohlásila, jak je možné, že my musíme pracovat, když si Phil, majitel sadu, sedí doma v suchu na gauči. Poté jsme měli do konce týdne volno.

Poslední týden se počasí alespoň trochu umoudřilo a my mohli dosbírat těch pár zbylých jablek. Ještě než jsme se rozloučili se sadem, uspořádal Phil večírek v místním minipivovaru Roosters. Pivo šlo na jeho účet a nutno podotknout, že jsme se zrovna neupejpali. Někteří ten večer močili na hlavní silnici, jiní skákali přes ostnatý drát, no zkrátka jsme řádně oslavili konec sezóny.

Velikonoční víkend jsme strávili ještě společně, ale v pondělí už jsme s Honzou ujížděli směrem na Wellington. Tam jsme se nalodili a za slunného odpoledne přepluli na jižní ostrov. Že tím konečně započala naše zasloužená dovolená? Ale kdeže. Na severu jižního ostrova je sadařská oblast. V sadařské oblasti pěstují jabka, a že jsme o jejich sběru věděli první poslední, řekli jsme si, že jim se sběrem trochu pomůžem. Už na lodi během plavby se nám podařilo sehnat dvě místa v sadu v Motuece, kam jsme ten samý večer přijeli. No a ráno v osm jsme zase sbírali co jinýho než jabka. No musim přiznat, že moje nadšení po více než dvou měsících značně opadlo, ale řekli jsme si, že to na těch pár dní ještě vydržíme.

Samotný sad se nedal s takřka rodinným prostředím v Hastingsu srovnávat. Naše nové pracoviště představovalo jeden z největších sadů v oblasti a my byli jen jedni z mnoha desítek sběračů. Místo pevné pracovní doby jsme mohli najednout začít a skončit, kdy se nám zachtělo a hned při nástupu nám šéf naší party oznámil, že si v podstatě mužem dělat, co chceme. Pro někoho by to znamenalo dát si trochu oraz, ráno si trochu přispat a odpoledne odejít dřív. My se ovšem chtěli přece zmáčknout, a tak jsme makali od sedmi do pěti. Po deseti výživných hodinách jsme večer něco snědli, vlezli do stanu a ráno se polomrtví zase soukali do pracovního. Naštěstí netrvalo tak dlouho a i v druhém sadu bylo hotovo. Konečně jsme mohli nadobro sundat bagy a dát sbohem těm zpropadeným jabkům. Byl počátek května a my se mohli vydat na cestu okolo jižního ostrova! 

S01E11: Jabko... hooodně jablek

Slunce zapadá nad sadem... zase jsem se kochal

Honza Mikulec mi nenávratně prchl s internetem, který bezostyšně užírám z jeho tabletu, a tak mám na večer dvě varianty, jak se zabavit. Tou první je pěkně se válet a koukat na film a druhou je konečně vyplodit další článek do blogu. Je jasné, že první možnost je o poznání lákavější, a tudíž jsem ji po několik týdnů i preferoval. Ale tím také rostlo moje černé svědomí, že absolutně zanedbávám ten zpropadený blog. No a dnes večer právě ono svědomí porazilo moji lenost, a tak zase po měsíci vzpomínám, co se tady na Zélandu vlastně událo. Obsahem tohoto příspěvku by měl být slavný návrat do jablečnýho sadu a počátky sbírání jablek. Jediný problém je ten, že od té doby uplynuly více než dva měsíce a ani moje dokonalá paměť neudržela veškeré podrobnosti. Berte proto některé detaily s rezervou a nebo tomu raději nevěřte vůbec.

7. února v pátek jsem... byl to pátek? jo byl to pátek! No zkrátka jsem odvezl rodiče na letiště a sám poté vyrazil na jih do sadu zvaného Willowford, který se nachází nedaleko Hastingsu. Pozorní čtenáři vědí, že jsem tam už v listopadu a prosinci strávil měsíc mezi jabloněmi a nyní mě čekal návrat na stejné místo. Ten měsíc, který jsem tam předchozí sezónu pracoval, byl celkem příjemný (což je překvapující, vzhledem k tomu, že jsem se většinu času prodíral stromy a protrhával jabka). Výhodou ale bylo, že Willowford Alma Ata je spíše menší rodinný sad s přátelskou atmosférou a navíc se společně se mnou stromy prodírali ostatní, vesměs sympatičtí cestovatelé ze všech koutů Evropy. Co víc si přát!

Zpět jsem jel tedy s představou, že následující dva a půl měsíce budou sice plné dřiny, ale nebude lepšího místa, kde onu dřinu podstupovat. Během prvního týdne, který byl věnován spíše přípravám na samotný sběr, do sadu postupně přibývali noví lidé a stejně tak dorazili někteří stáří známí z dob thinningu (pozn. autora: to je to protrhávání, vo kterym tu celou dobu mluvim!). Těmi ostřílenými byli kromě mě Josh a Gabby, sympatický anglický pár, se kterým jsem společně s dalšími lidmi strávil Vánoce. A mezi nové příchozí patřil mladý anglický pár, italský pár a dva borci z Francie... jak jsme posléze zjistili, také pár. Ne snad, že by hned po svém příjezdu prohlásili, že jsou teplí, ale když se spolu i sprchovali, tak to došlo i těm pomalejším z nás. Chris, jeden z onoho francozského páru, byl vegetarián, což ovšem trochu zarazilo Joshe. Josh známý svým decentním smyslem pro humor vyslovil velice všímavou otázku: "Jak může být Chris vegetarián, když každou noc polyká klobásy?!" Ale kromě podobných nejapných žertů, kterým jsem se rozhodně nesmál, byla naše společnost veskrze gay tolerantní. 

A po pár dnech, kdy byla jablka dostatečně zralá, jsme konečně nafasovali bagy a jali se plnit biny. No raděj abych to trochu vysvětlil. Picker neboli sběrač, má na břichu bágl/bag, do kterého nasbírá až 20kg jablek. Plné bagy se vyprazdňují do binu, velkého koše z prken, který pojme 400kg jablek. No a aby se pickeři neflákali a pěkně sbírali, jsou placení od počtu binů. Cena se pohybuje okolo 30$ za bin a cílem je splnit alespoň minimální mzdu, což jsou 4 biny na osobu na den. Kdo je pomalejší, má holt smůlu.

A jak to vypadalo v praxi? První den jsme se spíše rozkoukávali. Bylo nám vysvětleno, co je jabko a jaký je rozdíl mezi tím zralým a nezralým. Někdo by si mohl mylně myslet, že na sbírání jablek není nic složitého, prostě přijdu, oberu strom a jdu na další. Jenže jablka mají různé odstíny a sbírat se mohou jen ty sytejší. Taky by vám neprošlo, kdybyste sbírali kdejakého mrzáka, a tak se musíte soustředit i na minimální velikost. V konečném součtu jsme první den zkoumali každé jablko, přemýšleli, jestli ho teda sebrat, nebo zda ho nechat do příště a s tímto přístupem jsme posbírali sotva třetinu denní normy. No bylo co zlepšovat. Naštěstí jsme měli první týden k tomu, abychom to sbírání, jak se říká, dostali do ruky. S každým dnem se nám dařilo sbírat víc a víc a také záda přestávala tolik naříkat.

Mezitím dorazili zbylí mladí cestovatelé se stejným cílem posbírat miliardy jablek a vydělat dostatek peněz na další cesty. Uběhly dva týdny a z nás se stali profesionální sběrači. Jenže v té době jsme dosbírali první odrůdu, Royal Gala, a ta další, Jazz, ještě nebyla zralá. Nezbývalo tedy než čekat, až jablka milostivě dozrají. Ne všichni ovšem měli potřebnou trpělivost. Jako první odjeli Italové a hned po nich následovali Francouzští hoši. Mladý anglický pár nakonec také došel k názoru, že jablka nejsou to ideální živobytí, a tak jsme z ničeho nic zbyli v sadu tři.

Konečně ale dozrál Jazz, do sadu přijali novou krev a mohli jsme se vrátit k milovanému řemeslu. Pěkně se nám sbíralo, v té době jsem dal svých rekordních 6,5 binu, a zdálo se, že tak to bude pokračovat ještě pěkných pár týdnů. No ale Phil, majitel sadu, došel k názoru, že by bylo lepší si na výpomoc vypůjčit partu borců z Vanuatu. 

Každý rok na Zéland přicestuje v podstatě celé mužské osazenstvo ostrůvku v pacifiku (Samoa, Vanuatu, atd.), aby na půl roku pěkně pohli s místním zemědělstvím a za vydělané peníze uživili sebe i rodinu. Takto už přijíždějí nějaký ten rok, a že nejsou chlapci lenošní, dokazají za den posbírat binů i deset. My mladí Evropané jsme moc nevěděli, co od nich očekávat. Někdo tvrdil, že pokud se na ně špatně podíváte, tak vás sní i s botama. Pravda byla ale úplně odlišná. Borci z Vanuatu byli vskutku přátelští a usměvaví lidé a jediný, kdo byl pravděpodobně sněden, byl onen králíček, kterého jeden den ulovili v sadu. Jedinou stinnou stránkou jejich přítomnosti bylo to, že za dva týdny posbírali notnou část sadu. Konec sezóny se tak posunul z května na polovinu dubna a my jen mohli počítat, o kolik málo si díky této výpomoci vyděláme. Co na plat, nezbývalo než sbírat to, co zbylo. O druhé polovině sezóny ale zas příště. Také navíc do mého serialového blogu přibude nová postava, můj kamarád Honza Mikulec, tou dobou na cestě na Zéland! To be continued...

S01E10: Návštěva rodičů

Máma a kýč

Můj původní plán ohledně tohoto blogu byl napsat přibližně jeden, dva články měsíčně. V první polovině ledna se ale s mými příspěvky přímo roztrhl pytel. Můj blog slavil v té době mimořádný úspěch, čtenost trhala rekordy. Na mé články odkazovaly desítky světových plátků od New Yorských Timesů po čínské Guangzhou Daily, denně mi docházely tisíce dopisů od nadšených fanynek, kupily se nabídky sponzorských smluv, do toho neustálá interview, lidé mě zastavovali na ulici s prosbou o podpis atd. atd. Potřeboval jsem na krátký čas uniknout z tohoto mediálního kolotoče, a proto se můj blog na určitý čas odmlčel. Naštěstí pozornost během této doby opadla, a proto se znovu můžu obrátit jen na vás, nejvěrnější čtenáře, jejichž počet odhaduji na přibližně 3. No ale dosti obecných slov, hleďme se podívat na to, co se událo nového během měsíce ledna, a počátku února.

Poslední zmínka z mého předchozího příspěvku zmiňovala očekávanou návštěvu rodičů. V té době jsem se ještě líně válel doma u jedné postarší paní v Aucklandu. Jak ale jistě víte, rozhodně jsem na ní nějak neparazitoval či nevyjídal, veškerou stravu a servis jsem si tvrdě odpracoval rýpáním v zahrádce. Po týdnu jsem se rozloučil a vydal se vstříc Aucklandskému letišti, kde jsem se měl za pár hodin shledat s rodiči. Jejich letadlo mělo trochu zpoždění, a tak jsem strávil velice zábavný čas v KFC zkoumáním počtu kalorií v jednotlivých jídlech. Čekání jsem si též zkrátil třináctiminutovým telefonátem se záznamníkem jednoho zelandského úřadu, abych si posléze uvědomil, že jsem si předtím do mobilu dal kvůli rodičům českou simku. No byl to zkrátka úspěšný start do nového týdne a byl jsem opravdu rád, když jsem konečně vyzvedl rodiče a společně jsme opustili spáry velkoměsta. Ten den nás čekala pouze cesta do kempu, tak jsme alespoň pokecali o všem možném a rodiče mohli nabýt první dojmy ze Zélandu. Táta, trochu zmaten ježděním vlevo, mi po cestě uštědřil pár dobrých rad, jak vjet do protisměru, ale nakonec jsme šťastně dorazili do naší první destinace Whangarei, městečka na severním cípu severního ostrova.

Druhý den jsme už konečně vyrazili na tu pravou dovolenou za poznáním Nového Zélandu. Abych vás trochu uvedl do obrazu, v té době byly před námi necelé tři týdny cestování a já jsem tušil, že největší atrakce nás čekají spíše na jižním ostrově. Prvních pár dnů jsme měli strávit procestováním severního ostrova od severu na jih a nutno podotknout, že větší část této cesty probíhala klasickou zelandskou krajinou, která je sice zajímavá, ale ve srovnání s jižním ostrovem je to jako projíždět mosteckou uhelnou pánví. To jsem ale věděl já a nikoliv moji rodiče. A tudíž jsme každých 50 metrů zastavovali a fotili protější kopec nebo louku. Nechtěl jsem kazit náladu, a tak jsem se snažil mírnit v poznámkách typu; vždyť je tam úplný ho***, pojďte už, dneska ještě musíme dojet tam a tam. Ne snad, že bychom měli úplně přesný plán, kam který den dojet, ale měl jsem neblahé tušení, že jsme z počátku nesplnili ani ten nepřesný plán. A tak jsme na třetí den s mámou vymysleli o něco delší přejezd, abychom trochu pohli. No krapet jsme to přehnali a celý den jsme strávili v autě, což hlavně táta přijal trochu nelibě a každou chvíli brblal. Naplánoval jsem alespoň zastávku na slavné Hot Water Beach, což je pláž, na které vyvěrají termální prameny. Turisté se tu za odlivu zastavují, vyhrabávají jámy, aby se pak mohli pěkně rochnit v těchto jakýchsi přírodních vanách. Když jsme ovšem dorazili na onu pláž, zjistili jsme, že podobný plán mělo dalších asi 500 lidí, kteří se tísnili na poměrně malém prostoru. Dvakrát nás to nelákalo přidat se k davovému šílenství a raději jsme utahaní z cesty zamířili do kempu. Večer jsme se dohodli, že během další cesty nastavíme určitou horní hranici pro kilometry najeté během jednoho dne a s tímto předsevzetím jsme druhý den vyrazili na cestu.

Ten den nás čekala návštěva Rotoruy, města obklopeného horkými prameny, gejzíry a podobnými blbostmi. Toto území je stále vlastněné místním maorským kmenem, který si záhy přisvojil principy kapitalismu, celé místo oplotil a za vstup vybírá slušné peníze. Pokud jsme ale chtěli vidět erupci největšího gejzíru v okolí, nezbývalo než zaplatit. Hned jsme zamířili na místo s nejlepším výhledem na gejzír a jali se čekat. Po hodině a půl čekání jsme to vzdali a raději jsme se přesunuli do místního kulturního centra, kde mělo začít vystoupení zástupců maorského kmene. Borci předvedli působivou haku neboli válečný pokřik Maorů, Maorky zase pěkně zaspívaly a zatancovaly, čas pěkně ubíhal, když v tom poklidné představení narušila neočekávaná událost. Uvaděčka oznámila, že další část programu proběhne za spoluúčasti obecenstva. Ke svému zděšení jsem si uvědomil svou tragickou chybu při výběru sedadla hned vedle prostřední řady, kde mě snadno mohla vyhmátnout chtivá ruka organizátorky. Situace byla vážná, nasadil jsem tedy svoje nejsilnější zbraně na neupoutaní pozornosti. Mám v tomto ohledu trochu nevýhodu, protože se mi nikdy nepodaří se svými 194 cm zasunout do sedačky natolik, abych nevyčníval. Musel jsem tedy použít jiné prostředky. Žádný oční kontakt s organizátorkou byl základ, dale jsem se začal tvářit, jako bych snědl něco velice zkaženého, ale jelikož bylo stále více a více lidí unášeno na podium, byl jsem nucen přejít k nejtěžšímu kalibru. Zapředl jsem hovor s mámou, u něhož jsem se tvářil tak vážně, jako bychom měli co nevidět rozlousknout záhadu vraždy Johna F. Kennedyho. Samozřejmě nikdo by se neodvažoval přerušit tak očividně důležitý rozhovor, a tak jsem zůstal úspěšně nevybrán. Poté jsem si už trochu zlomyslně užíval pohled na méně šťastně účastníky, kteří se na podiu učili rozverný maorský popevěk doprovázený tancem.

Opustili jsme brány Rotoruy a pokračovali směrem na Wellington, kde jsme absolvovali přejezd trajektem na jižní ostrov. Na jižním ostrově byly záhy zapomenuty všechny malé neúspěchy, neboť se před námi otevřel pohled na monumentální Alpy táhnoucí se po délce celého ostrova. Ne snad, že bych byl úplně ten požitkářský typ, co se půlhodiny kochá pohledem na rozkvetlou louku, ale jižní ostrov vám vyrazí dech, i když jste úplný ignorant. Počasí během následujících dnů vycházelo prostě skvěle. I na místech, kde obvykle prší, jsme měli slunce a foťák se velice rychle zaplnil stovkami kýčovitých fotek. Úspěšně jsme objeli většinu ostrova a po deseti parádních dnech přepluli zpět na ostrov severní. To už nás čekala jen cesta do Aucklandu. Už jsme nefotili každou blbost a po dvou dnech dorazili do největšího města Nového Zélandu. No a druhý den jsme zamáčkli slzu, dojemně se rozloučili a já jsem měl zase konečně spoustu místa v autě pro svoje krámy a náhodné sexy stopařky (bohužel zatím jsem jich potkal tak nějak 0).

No a tím končí desátá a předposlední epizoda první série. V poslední epizodě se dovíte o mém návratu do jablečného sadu a počátcích sběru jablek. A poté už můžete nadšeně očekávat příchod druhé série, která odstartuje příletem mého kamaráda Honzy Mikulce, který je právě někde v Soulu a zítra by měl dorazit do Hastingsu.

S01E09: Pracovat? A zadarmo?

Peter, klasickej šedesátník...

Je to k nevíře, ale už zase sepisuju ty svoje slavný zážitky ze Zélandu. Poslední dobou se s mými příspěvky roztrhl pytel, ale holt se toho stalo trochu víc, tak to musim všechno zaznamenat pro budoucí generace. Dnešní článek se vrací ke dvěma týdnům, které jsem strávil ve společnosti místních domorodců. Ne, že bych se snad stal členem nějakýho Maorského kmene, až tak nevšední to zase nebylo. Domorodcem mám na mysli pár farmářů a jednu postarší paní.

Už při příjezdu jsem si říkal, že musím zkusit tzv. Woofing. Pro ty, co se s tímto programem ještě nesetkali, je to celkem zajímavý koncept, kdy výměnou za 4-5 hodin práce pro místní dostanete byt a stravu. Výhodou je, že bydlení je to často velice příjemné, práce ne zas tak náročná a strava bohatší než obvyklé těstoviny a chleba. Můžete se tak dobře najíst, poznat zajímavé místní lidi, jejich život a neutratit žádné peníze. Stačí se zaregistrovat na internetu, zaplatit poplatek a najít nějaké dobré místo. Existuje více programů, které fungují na stejném principu, helpex, work away atd. Zjistil jsem, že helpex má nižší vstupní poplatek než woofing a navíc obsahuje databázi hostitelů z celého světa. Stal jsem se tedy oficiálním členem Helpex.

V době, kdy jsem hrdinně zdolával sopky (viz minulý článek), jsem se také snažil přes helpex kontaktovat co nejvíce rodin, jestli by náhodou nechtěli na týden, na dva, pomoc se zahrádkou, farmou či domem od nadmíru pracovitého a velice zodpovědného Čecha. Ze začátku jsem nebyl dvakrát úspěšný, jako by snad nevěřili mému profilu, kde jsem se popsal jako dokonalý kandidát. Řekl jsem si, že prostě musím napsat tolika rodinám, že se někdo ochotný najde. Učinil jsem tak a zaspamoval jsem polovinu obyvatel Zélandu. Ne, že bych dostal jednu pozitivní odpověď, najednou byly pozitivní všechny. Tak jsem zase ze slušnosti všem psal, že už jsem něco našel. Vybral jsem si dvě rodiny u Aucklandu, kam měli co nevidět dorazit rodiče na naši třítýdenní cestu po Zélandu. Načasování bylo ideální, týden na jednom místě, druhý týden na druhém a pak už jen vesele vyzvednout rodiče.

Dokončil jsem ve zdraví pobyt v horách a vyrazil na sever. Mým cílem byla farma na poloostrově Awhitu jihozápadně od Aucklandu. Denise a Peter, pár okolo šedesátky, tu na rozloze 330 akrů (technická pozn.: to je hodně) chovali krávy, koně, slepice, kachny, prasata a MORČATA! No fakt, asi milion morčat jim tam běhalo volně po trávníku, ale mrchy malý se nechtěly nechat chytit.

Peter byl asi nejpohodovější borec, jakýho jsem potkal. Celej život pracoval jako vysoce postavenej manažer ve fabrice, aby si pak koupil obrovskej pozemek, kde mohla Denise chovat, co ji napadne a sám se rozhodl pěstovat vánoční stromky. Denise byla oproti tomu velice rázná farmářka, plevel byl pro ni fucking asshole, když jste se zeptali na nějakou blbost, tak její odpověď končila poznámkou, you bloody idiot, a pokud jste náhodou provedli něco špatně, tak to slyšeli až v Aucklandu. Nemyslela to ale zle, holt s váma jednala přímo. Stačilo se úplně neflákat, použít občas mozek a všechno bylo v naprostým klidu. Teda aspoň pro mě, jedna dánská dívčina to neměla úplně lehký. Působila trochu pohodlným dojmem, první ráno navíc místo v šest vstala až v osm, a tak si to občas slízla. Holka byla jinak v pohodě, jen byla taková "svá". Docela mě odzbrojila, když jsem ji po příjezdu řekl, že jsem z Český republiky a ona se zeptala: "A to je kde???"

Kromě ní tu byla jedna Rakušanka, jedna Francouzka a synovec Denise a Petera jménem Alex. Všechno přátelští lidé, takže byla ten týden v domě perfektní atmosféra. Navíc nás Peter po dopolední práci vzal na pláž, jeden den jsme místo práce jeli na moře kajakovat a v pátek večer nás vzali do social clubu na večeři.

Jo a v čem vlastně spočívala ta práce? Buď jsme opravovali plot, ale především jsme sprejovali ragwort. Co je to ragwort? U nás to my botanici známé pod názvem Jacobaea vulgaris. Furt nic? No prostě je to takovej žlutej plevel, co roste na loukách, a když ho kráva sní moc, tak chcípne. Četl jsem, že v Austrálii máte dokonce ze zákona povinnost ho odstranit ze svýho pozemku, aby se nemnožil. Nevim, kdo to kontroluje, jestli na to maj nějakou speciální policii, ale to je vedlejší. Každý ráno jsme nafasovali plnej patnáctilitrovej plastovej "bágl" na záda a do ruky hadici a vyrazili jsme do kopců kropit plevel. Smrtící koktejl, kterej jsme používali, byl naštěstí organickej a pro člověka bezpečněj. Proč to říkám? Hned první den se zjistilo, že Rakušance netěsnil jeden ventil, a tak měla od tý směsi potřísněný prsty. V tom momentu jsem si říkal, jakou jsem měl kliku, že jsem dostal lepší postřikovač. Za půl hodiny jsem měl celý mokrý záda. Pro jistotu jsem se zeptal Denise, jestli to není nebezpečný, ale očividně to byl jeden z těch blbejch dotazů. No raděj jsem pak dodatečně zkontroloval balení, abych měl klidnější spaní.

Týden utekl jako voda a já se přesouval do západního Aucklandu k jedný starší paní jménem Karen. Karen, ač důchodového věku, stále pracovala jako sestřička a její největší zálibou byla její zahrada. Celej týden jsem přemýšlel, jak bych Karen nejlépe vystihl a asi nejvíce se blíží slovo "rezervovaná". Nebyla tolik hovorná, smála se asi jenom v duchu, a když už jsme se o něčem bavili, tak to byly diskuze o historii, nezaměstnanosti mladých v Itálii, obnovitelné energii apod. Na druhou stranu měla pěknej dům a vařila dokonale. Každý ráno domácí chléb, cookies a navíc v sobotu uspořádala odpolední dýchánek pro nejbližší rodinu a známé, kdy se pekla domácí pizza (sežral jsem rovnou tři).

Dva dny po mně dorazil docela sympatický španělský pár a naším společným úkolem bylo každé dopoledne čistit komunitní zahradu od plevele. Komunitní zahrada bylo místo, kde měl každý malý plácek a na něm si pěstoval, co ho napadlo. Když jsem při příjezdu oznámil, že jsem vystudovaný ekonom, tak jsem si nevysloužil plnou důvěru v mé zahradnické schopnosti. Ujistil jsem tedy Karen, že poznám, co je plevel a rýč je můj nejlepší přítel. První den jsem asi ještě úplně nepřesvědčil, neboť jsem onen rýč dokázal zlomit (na mou obranu byl už fakt starej), ale další dny jsem pracoval tak horlivě, že místní svoji zahradu nepoznávali (v dobrym slova smyslu).

Ve volným čase jsem napsal rekordní tři články, čímž se můj blog poprvé v historii stal aktuálním a navíc jsem dokončil poslední přípravy před příjezdem rodičů. Ti se pro zajímavost právě nachází v Dubaji a za necelých 22 hodin bychom se měli šťastně shledat na letišti. No a za tři týdny můžete očekávat další sáhodlouhý příspěvek, tentokráte o naší dovolené.